Zaslouží si listopad tak velké oslavy? Nemělo by to být spíše komorní vzpomínání?

Omlouvám se, ale nějak nerozumím přívlastku „velké“. Je to třicet let, kdy došlo k událostem, které započaly restart demokratických poměrů v naší zemi, či ještě lépe v tehdejším Československu. Tak dlouho v historii naší republiky se ještě neudržela. Takže, za mě ano. Komorní vzpomínání si nechme na málo významná výročí méně významných událostí. Nemělo by se ani zapomínat na původní význam 17. listopadu 1939, toho dne uzavřených českých vysokých škol. Na základě tragické události surového potlačení demonstrací proti německé okupaci 28. října 1939, včetně mrtvých. Mám na mysli nejen vysokoškolského studenta Jana Opletala, ale i širokou veřejností zapomenutého dělníka Václava Sedláčka. A také následně zavražděné devatero našich vysokoškoláků i transporty množství dalších do německých koncentráků.

Ale vraťme se k roku 1989. Zhovadilost a bezradnost tehdejších mocipánů rozpoutala prudký odpor. Vzhledem k tomu, že naši komunisté už neměli za zadkem oporu sovětských zbraní, se situace velmi rychle změnila a to, co proklamovali jako trvalý a jediný možný režim, se jim zhroutilo jako příslovečný domeček z karet.   

A propos, jak cítíte uplynulá desetiletí? Jsme na tom dobře, stejně, lépe, hůře?

Vezmu to odzadu. Hůře určitě ne! Kdo tvrdí, že za komunistů bylo líp, neví, co říká. Nebo to ví – a tím hůř! Takovým doporučuji, aby se odstěhovali třebas do Číny. Nebo ještě lépe, do Severní Koreje. Ať si tam udělají alespoň výlet, tedy, když je tam budou chtít.
Retrospektivně vidím samozřejmě celou řadu chyb. Za ty nejhorší pokládám ponechání komunistické strany v politickém životě, právní kontinuitu s minulým režimem a „bankovní socialismus“ v první polovině 90. let. Bylo by toho samozřejmě ještě víc… Dohromady to dalo soubor dalšího negativního vývoje, s jehož následky se dnes musíme potýkat a, bohužel, potýkat se asi ještě dlouho budeme.
     
Bipolární svět se zhroutil rozpadem Sovětského svazu a jeho satelitů. Může za to perestrojka a Michail Gorbačov, uzbrojení Východu Západem, ekonomická nevyspělost RVHP či další záležitosti?

Všechno dohromady. Michajlu Sergejeviči  Gorbačovovi a Ronaldu Reaganovi už dávno měly stát pomníky. Děti by se o nich měly učit ve školách. 
  
Odloučili jsme se za tu dobu od komunistického myšlení, nebo je stále v nás? Ostatně, řada členů StB je stále činná hospodářsky či politicky a nejsou to zrovna levičáci...

Nehovořme v množném čísle. Mladé generace v sobě toto myšlení obecně nemají, navzdory výchově v některých rodinách. Jejich přední problémy jsou někde jinde, kupříkladu v řešení otázek životního prostředí. Nebo orientace ve virtuálním světě, plném navzájem se potírajících informací, fake news, konspiračních teorií, sexuální identifikace a dalších fenoménů, které moje generace v jejich věku naprosto neznala.

Estébáky máme ve veřejném životě právě kvůli již zmíněné právní spojitosti. Lustrační zákon právě v těchto souvislostech působí až komicky. Byť v době jeho uvedení v platnost přece jen určitý význam měl. Zabraňuje sice možnosti působení vylustrovaných ve státní správě, ale ne v ekonomické sféře a ve volitelných funkcích. Pak se nedivme, že věci vypadají, jak vypadají.