Na polsko-běloruské hranici se zvyšuje napětí. Mezi zeměmi uvízly tisíce migrantů z běloruského území a obklíčili je vojáci a pohraničníci se zbraněmi. Migranti v podstatě žijí v lese. Jak moc podle vás hrozí vyhrocení celého konfliktu, kam až to všechno může zajít?

Obecně pochopitelně platí, že jakmile se začnou hromadit ozbrojené složky na obou stranách hranice států, které nemají zrovna přátelské vztahy, rychle roste riziko vypuknutí konfliktu. Polsko i Bělorusko mají početné policejní, pohraniční i armádní síly, jejich vztahy jsou dlouhodobě hodně napjaté a už se tam odehrála i ostrá střelba. A aby toho nebylo málo, Polsko je členem Severoatlantické aliance a hostí na svém území i síly dalších států, zatímco Bělorusko je spojencem Moskvy a na jeho území se nacházejí ruští vojáci, takže v extrémním případě by nějaký ozbrojený incident mohl eskalovat i do plnohodnotné války.

Ačkoliv si myslím, že drtivá většina zodpovědných lidí na obou stranách nic podobného nechce, zároveň musím připustit, že na obou stranách existují i tací, kterým by to nejspíše přišlo vhod. Navíc se do toho všeho samozřejmě zapojili ti, kdo pod záminkou pomoc prosazují neomezenou imigraci z islámských zemí do Evropy. Situace se do značné míry podobá tomu, co jsme v loňském roce viděli na hranicích Řecka a Turecka, a správná reakce by tedy měla být analogická. Poláci teď naštěstí postupují stejně jako loni Řekové, takže rezolutně brání své hranice, území a suverenitu, a jelikož tím vlastně brání Evropu jako celek, měli bychom jim poskytnout veškerou podporu.

Na běloruského prezidenta Alexandra Lukašenka se snesla kritika, protože migranty nechal dojít až k polské hranici, navíc se objevují obvinění, že zařídil, aby mohli do Běloruska přiletět. Má to být odveta za sankce ze strany Evropské unie po tamních prezidentských volbách?

Určitě to může být jeden z motivů, dost možná i ten hlavní. Lukašenko tímto tlačí na Evropu a snaží se získat nějaké politické či ekonomické ústupky či výhody, což se opět značně podobá tomu, co provádí turecký prezident Erdogan. Tomu to naneštěstí často i vychází, ale zdá se, že Lukašenko už s takovými úspěchy počítat nemůže, protože postoj k imigraci se v Evropě postupně mění. Sice pomalu, ale jistě.

Poslední roky totiž jasně a mnohdy i krvavě ukázaly, že hromadná nekontrolovaná imigrace z kulturně odlišných zemí způsobuje především problémy, takže i některé země, které se k imigraci dříve stavěly vstřícně, například Rakousko, Dánsko nebo Francie, začínají přehodnocovat svoje pozice. Jinak řečeno, už došlo na výstražná a odmítavá slova zemí Visegrádské čtyřky, sice pozdě, ale přece. Stále více politiků v zemích západní Evropy hlásá věci, které by před několika lety dostávaly obligátní nálepky xenofobie, islamofobie a rasismu.

Pokud se ale ještě vrátím k Bělorusku, lze bez nadsázky říci, že se migranti stali svého druhu zbraní, respektive další položkou v seznamu prostředků, jimiž státy svádějí mocenské střety. Řada odborníků soudí, že Polsko už je de facto ve válce nového druhu, v níž se sice – zatím – neužívají takzvané kinetické nástroje, to je zbraně v klasickém smyslu, avšak zato se intenzivně nasazují různé politické, zpravodajské, kybernetické, ekonomické a jiné zbraně.

Jaké by podle vás tedy bylo ideální řešení celé situace?

Tady se dá plynule navázat. To komplexní pojetí konfliktu, které se vlastně může vejít i pod ten hodně zprofanovaný termín hybridní válka, totiž zahrnuje právě i různé ekonomické a jiné sankce. Západní politici to tak sice třeba nechápou, ovšem Lukašenko se zřejmě drží toho komplexního pojetí války, které ostatně používají i Rusové, takže z jeho pohledu jsou ty sankce zbraní, a proto na ně odpovídá zase svou zbraní, tedy posíláním imigrantů. Z pohledu Poláků je to jasné, musejí střežit svou hranici a zastavit další imigrační vlnu, v krajním případě i silou, jelikož suverénní stát má stále výsostné právo rozhodovat o tom, koho na své území vpustí a koho nikoli. Z širšího strategického pohledu by západní politici měli zejména pochopit to, co chápou Rusové, Bělorusové a vlastně i Poláci, tedy že tu probíhá poměrně intenzivní, ačkoliv zatím převážně ne-kinetický konflikt.

A pak by si samozřejmě měli určit, co je vlastně jejich cílem. Tlačit na Lukašenka? Pak se ale zákonitě musí počítat s tím, že Lukašenko na to bude reagovat. Co dál? Chtějí situaci uklidnit, nebo naopak eskalovat? V prvním případě by to tedy znamenalo uvolnit sankce, ve druhém nějak více zasáhnout běloruský režim. Každopádně ale platí, že by se o celé situaci mělo uvažovat systémově, komplexně a strategicky, ovšem to je naneštěstí přesně to, co drtivá většina západních politiků vůbec nedokáže.

Lukašenko zase uvažuje o ruských jaderných zbraních, pokud by se jaderné zbraně NATO dostaly do Polska. Co tento vzkaz podle vás znamená?

Podle mě tak hlavně zareagoval na nedávné spekulace, že by nová německá vláda mohla přehodnotit postoj Německa k jaderným zbraním, respektive mohla by opustit alianční nukleární sdílení, takže by pak požádala Spojené státy americké o odsun amerických jaderných zbraní z území Německa. Američané by to pochopitelně udělali, ovšem jak naznačil tajemník Jens Stoltenberg, poté by zřejmě následoval přesun na východ, tedy s největší pravděpodobností do Polska. Už řadu let je veřejné tajemství, že Varšava chce jaderné zbraně, a jelikož je to ambiciózní velmoc na vzestupu, nelze se tomu nijak divit.

Zapojení do programu jaderného sdílení by tak bylo logickým prvním krokem, ostatně také proto se Poláci rozhodli pořídit špičkové americké bojové letouny F-35 Lightning II, které budou mít schopnost nést i pumy B61, tedy zbraně přesně toho typu, které mají Spojené státy v několika evropských zemích. Nová německá vláda pak sice oznámila, že postoj nezmění, takže jaderné pumy tam zatím zůstávají, jenže i tak čekám, že se Polsko jadernou velmocí ve střednědobém horizontu stejně stane. U země s takovými ambicemi je to logický a racionální krok a na místě Poláků bych nejednal jinak. Je však jisté, že Bělorusové – a samozřejmě ani Rusové – z toho určitě nebudou mít žádnou zvláštní radost.

Německá kancléřka Angela Merkelová vyzvala ruského prezidenta Vladimira Putina, aby v celé situaci zakročil. Vyslyší výzvu? A Lukašenko před pár dny uznal Krym jako ruské území, dříve to však odmítal. Zasáhl Putin? Případně vyměnil podporu Lukašenka za toto prohlášení?

Vztah Ruska a Běloruska, respektive prezidentů Putina a Lukašenka je stále předmětem intenzivních debat a ani velcí znalci se často nemohou shodnout, jak to vlastně je. Navíc to celé má velkou dynamiku a je zřejmé, že v první polovině roku 2021 byly ty vztahy takřka na bodu mrazu. Existuje i dost náznaků, že se Rusko skrytě, avšak velmi aktivně angažovalo na straně části běloruské opozice, samozřejmě té, jež se vymezuje proti Lukašenkovi jako proti nedostatečně proruskému politikovi. Kreml tak patrně vyslal do Minsku důraznou zprávu, že Lukašenko není nepostradatelný.

Neoficiálně se ví, že Putin rozhodně nemá Lukašenka moc v lásce, spíš naopak, údajně to je dokonce pro Putina snad nejméně oblíbený ze všech vůdců post-sovětských republik, jenže v běloruské společnosti má pořád podporu a zřejmě tam chybí vhodná osobnost, jež by ho mohla nahradit jako ruský kůň, takže Rusové nechávají Lukašenka u moci. Ten jim jde v posledních měsících na ruku, ostatně Bělorusko je na Rusku ekonomicky závislé, ovšem takhle už to bylo v minulosti několikrát, načež Lukašenko znovu obrátil a rozběhl námluvy se Západem, popřípadě s Čínou. Bělorusko je pro Rusy svéhlavý a nespolehlivý, jenže prakticky stále nezbytný spojenec, s jistou nadsázkou asi jako Turecko pro Západ.