Vzpomněl jsem si na jednu z letošních glos Miroslava Macka, která se týkala zpochybnění slova vlast z důvodu, že na tomto území vládnou naši správci cizích zájmů, že nám vládne cizí politika a podobně. Vy jste měl svého času vynikající pracovní nabídky ve Švédsku a USA, ale v sedmdesátém roce jste se vrátil. Nelitoval jste někdy svého rozhodnutí?

Nelitoval. Před sice asi štědře honorovanou vědeckou prací a neznámou budoucností jsem volil návrat domů do skrovné rodiny, ale mezi velké osobnosti, které pak natrvalo ovlivnily můj vývoj. Byl to i můj děda chalupář, zakladatel vesnického Sokola a husitské církve, který vytrvale bojoval s chamtivými kapitalisty. Dále můj otec, nezničitelný bojovník proti komunismu a zanícený včelař, který, byť sesazen z ředitele na pomocného dělníka, nezatrpkl a začal přivážet obrobky jen nekomunistům, ale s pocitem svobodného člověka. Tento vjem vnitřní svobody mi pomohl překonat politické svízele, a tak oba staršinové ve mně zanechali percepci hrdosti na mé češství a národní historii končiny, do které patřím.

Profesně jsem pak prožil bohatý život v prostředí Fyzikálního ústavu Akademie věd, našel vynikající spolupracovníky a učitele a získal své zaměření na obor termodynamiky. Prožil jsem tak několik zlomových etap politického vývoje, ale vždy jsem zůstal pyšný na svůj původ z Česka. Ve svém badatelství jsem tak našel i možnost zavítat i do daleké historie a představit Jana Amose Komenského jako fyzika, který předeslal nauku o teple svými názory zavedením termínu kalorika, který vlastně podnítit vývoj termodynamické teorie bez instalace – někdy těžko pochopitelné – entropie. To se, bohužel, nestalo, ale setrvalo jako nevyužitá možnost a pro mě badatelsky přitažlivá alternativa evoluce. Tak se kalorik – česky teplík – stal podnětem i textu kabaretu nazvaného „Mrazospytem k teplospytu“, který jsme provozovali čtvrt století u příležitosti nejrůznějších konferencí, což byla libůstka, kterou bych si jako emigrant nikdy nemohl dovolit – takže jsem volil dobře - a navíc český chleba a dršťkovou polévku mají taky jen u nás doma.

Letos uplynulo 75 let od „vítězného“ února. Pamatujete si toto období, i když vám tehdy nebylo ani deset let?

Pamatuji a jsem přesvědčen, že to byl následek voleb z roku 1946, tehdy konaných pod vlivem pocitu zrady Západu (Mnichov) a ovlivněn záchranou z Východu (osvobození), a to v naději na lepší budoucnost. Řada věcí, které ovlivnily volby stojí za připomenutí i pro dnešek, třeba, že volební právo bylo rozšířené i pro voliče od 18 let (dříve 21), byla omezena účast pravicových stran (agrárníci, živnostníci) a vnucena celonárodní agitace, čímž si komunisté před-připravili následné převzetí moci.

Pamatuji se, že můj otec tehdy okomentoval komunistický zisk 40 procent tím, že to je předzvěst 40 let zotročení – a měl pravdu. Následující volby po únorovém puči v květnu 1948 už měly restriktivní charakter omezovaný jen na jednotnou kandidátku tzv. Národní fronty, stejné pojaté jako kdysi postup Hitlera v Říšském sněmu v roce 1938. Nesly se pod hlasem „svobodného a pokojného budování socialistické budoucnosti“ a hlavně nerušeného, kdy i nesouhlas pomocí neutrálního bílého lístku ve volbách byl už pod hrozbou perzekucí. Z toho plyne, že výsledek touhy po lepší budoucnosti může být hodně ošidný a na to si musíme dát pozor i dneska.

Co z několika politických období, která jste zažil, ve vás zanechalo nesmazatelné dojmy?

Pamatuji si pocit ohrožení při poslouchání cizího rozhlasu, a to ve všech režimech, jak protektorátu, tak následného komunismu, a to i pod pohrůžkou smrti. Dramatické revoluční přechody ve mně zanechaly dojem neserióznosti, kdy po druhé světové válce bezúhonně přežili ti, co se dali ke komunistům, a naopak hrdinní západní obránci svobody byli pozatýkání. Stejně tak po roce 1989 přežili ti, co převlékli svůj komunistický kabát a dali se na cestu budování kapitalismu a umožnili odliv českého kapitálu do zahraničí, což se předtím nezdařilo ani komunistům.

Poctivost tak vždy vzala za své a provinění zůstala bez potrestání. V etapě budování socialismu jsme museli poslouchat věrozvěsty bojující proti abstraktnímu pojmu hrozby imperialismu, který nás ohrožuje zničením s tím, že se musíme uskrovnit, abychom dosáhli kýženého stavu rovnostářství: práce podle svých schopností a nároky podle svým potřeb. Demokracie nám přinesla další náboženství v uskutečňování iluzorního stavu uhlíkové neutrality, kdy pod pomyslným nebezpečím oteplení a zničení životního prostředí člověkem se musíme opět uskrovnit, abychom dosáhli evropské blaženosti klimatické vyváženosti. Ocitáme se ve vleku politických rozhodnutí, kdy v obou případech se technologický rozvoj stal podřízen politickým předsevzetím a ne přirozenými požadavky vývoje. Asi jsme nepoučitelní...

Takže se stále točíme v jakémsi kruhu a lidstvo se prý ocitlo na „tenkém ledě a ten led velmi rychle taje“, jak varuje šéf OSN António Gutterres, jenž také říká, že planeta Země dosáhne úrovně kritického globálního oteplení o 1,5 °C proti hodnotám před průmyslovou revolucí už v příštím desetiletí. Hrozí nám to?

Ve své knize „Umění vládnout“ napsala tehdejší britská premiérka Margaret Thatcherová, že sjednocená Evropa je nejen utopickým projektem, ale hlavně pomníkem marnivosti zfanatizovaných intelektuálů, tj. programem, jehož nevyhnutelným politickým údělem je závěrečný debakl. Psal se rok 2002 a po více než dvaceti letech bychom její slova mohli přeformulovat a namísto termínu „sjednocená Evropa“ dosadit výrazy jako „zelená politika“ či „klimatická neutralita“ a citát by stále přesně vystihoval podstatu věci. Projekt „Green Deal“ je a zůstává jasným ideologicko-politickým dokumentem, který bude realizován, a to za každou cenu, a možná i bez jakéhokoliv efektu na slibované snížení oteplování Země, ale s následkem devastace vlastní ekonomiky na úkor zisku okolních zemí.

Jak bylo řečeno, tento plán je adekvátní někdejším projektům komunistů, kteří navrhovali rozvoj socialismu tak dlouho, až se socialistická ekonomika zcela zhroutila. Stalo se to pod tíhou tak zvané „perestrojky“ kdy věrozvěst Michail Gorbačov se tak současně stal i hrobařem tehdejšího SSSR. Důvodně se můžeme obávat stejného hrobařského efektu dnešních věrozvěstů a spíše papalášů EU, kdy se bude tak dlouho „reformovat“, až se klimatický risk vymstí. Bohužel, nezasáhne však ty bohaté elity, co to vymyslely, ale chudáky občany, kteří to odnesou zbídačením. Kam se vlastně poděla realita klimatických změn jako následek přirozených cyklů soustavy Země-Slunce a jejich fluktuací popsaných a evidovaných za poslední statisíce let? Překryla je ideologie okamžitých zvratů počasí, které si vzali za své političtí ideologové a všichni ti, co na tom chtějí profitovat. Takže novodobí ekologičtí a klimatičtí alarmisté se stali jen jakousi odnoží tehdejších komunistických věrozvěstů – nic nového pod sluncem.

Kam až to tedy bruselští greendealisté se svými opatřeními a zákazy mohou dohnat?

Jakékoli omezení přináší protireakce, ať už v dobrém, nebo špatném smyslu. Vezměme si příklad protiruských sankcí, kdy obchod s ruskou ropou ovládli tajemní hráči odněkud z Dubaje nebo Hongkongu. Narostlo pašování přes nejrůznější zprostředkovatele, ale i samotné státy, protože je to zdroj enormních zisků. A o to vždycky jde! Co nastane v okamžiku naplnění Green Dealu a zejména omezeného prodeje aut se spalovacími motory, lze předvídat. Vypukne šílenost ilegálních aktivit, jako je pašování aut a jejich nezákonného pře-prodeje, kdy si můžeme vzít příklad z prohibice v USA v letech 1920-1933 s hrůzným následkem obrovského nárůstu kriminality. Představme si, jak povolení jízdy klasických aut bude jen a jen možné za použití syntetického paliva, které se vyrábí zreagováním vodíku s plynným CO2 (a následně až stokrát dražší než přírodní) a je tak označováno za neutrální jen proto, že pohlcené a následně vyprodukované CO2 spálením jsou stejná. Tak se rozjede byznys podvodů se vzájemnou záměnou přírodních a syntetických paliv, nastane doba zabudovávání tajných přídavných nádrží, viz naše zkušenosti se zelenou naftou a tak dále.

Světově rozběhne přesouvání prodeje ojetých aut z profitujících zemí, kde to zůstane běžné možné, do vnucené nezákonnosti zemí Green Dealu pod údělem vnucených restrikcí. Začnou se obohacovat se a ještě více zbohatnout jen ti vyvolení, a to na konto vzrůstající chudoby a nedostupnosti pro obyčejné lidi. Naroste zločinnost a bezmezná nestoudnost obchodování, či lépe pašování, přičemž privilegovaní si dopřejí všech zakázaných požitků stejně jako dnes, kdy přes šetření si dopřávají třeba využití letadel pro své aktivity. Skončí to fiaskem nezdaru stejně jako prohibice v USA ale spíše vnucenou revolucí podvedených, pokud ještě něco zbude po případné celosvětové válce. Ale možná to bude hledaný impulz k nastartování nového směřování lidstva, o čemž si současné elity EU mohou nechat jen zdát. Strana pirátů se konečně navrátí ke své původní sudbě svých pirátských předků a my útrpní se novodobého osudu můžeme jen opodstatněně obávat – a dnes, bohužel, jen zírat.