Pane doktore, evropský mainstream propukl v pláč. Z více důvodů. Za prvé, Donald Trump si volá s Putinem, Evropu hází přes palubu a dává najevo, že členství Ukrajiny v NATO nepřipadá v úvahu. Ostatně už dříve řekl, že zde je zdroj války na Ukrajině. Jak sledujete ony zděšené skřeky u nás i jinde v Evropě?

Je sice pravda, že snad už v roce 2014 rozdávala sušenky na majdanu americká zahraničně politická hvězda Victoria Nulandová, ale ta také pronesla prorockou větu „Fuck the EU“. Mezi tím se ale i v americké zahraniční politice hodně věcí změnilo. Kdo si toho nevšiml, nebo to dokonce nechtěl vidět, zbývají mu opravdu jen strach a děs v očích. Ale ani to se do toho našeho „divadla veškerenstva věcí“ už dávno nehodí. Jen z historie připomínám – kdo chvíli stál, již stojí opodál. A to máme zatím jen necelý měsíc po inauguraci amerického prezidenta, kterému ani naši političtí vševědi nevěřili. Nemusíme se ani my tvářit vševědoucně, ale měli bychom uvažovat alespoň v horizontu čtyř let Trumpova prezidentského termínu a předpokládat, že ještě dojde na osm let jeho nástupců. Je to, jednoduše řečeno, pravděpodobně výrazná změna politické generace ve Spojených státech, a když už jí někteří z nás nechtějí věřit, tak ať ji alespoň bez zbytečné zloby a urážek pozorují. Nic jiného jim totiž nezbývá.

Mě na tom baví ty bojovné pokřiky, že „Evropa se o svou obranu před Ruskem postará sama a že to dokážeme i bez Trumpa“. Za prvé tedy, copak nikoho nenapadlo, že vztahy s Ruskem by se zlepšily, kdybychom politicky neingerovali do bývalého SSSR? A spočítal si někdo, kolik by ta „obrana bez USA“ stála?

Nevím kolikrát, ale jistě nejednou, jsme varovali před nadšením, kterými jsme vítali „rozšiřování“ a „prohlubování“ evropských a euroatlantických struktur. Obávali jsme se totiž imploze, zhroucením se systému do sebe samého.

Ačkoliv se tentokrát v Mnichovu nejednalo o definování mezinárodně politického pořádku, ale šlo jen o předvádění vlastní důležitosti, řekněme ale také neschopnosti konat něco jiného než prezentovat bezvýznamnost politické tlachavosti, ukázalo se, že úsměvy, objetí a nechutné líbání stařen a starců jsou ubohá a nesmyslná. Dokonce ani na ten zasedací pořádek nedošlo, jak by Václav Havel řekl, aby byl „smysluplný“. Snad z toho všeho vznikne alespoň něco jako „pamětní zápis“, který se bude moci uložit do dlouho nepřístupného archivu. A ptáte-li se na to, kolik to všechno, o čem se v těch exhibicích jednalo, obávám se, že to nikdo nejen neví, nechce vědět a dokonce se mnozí obávají o alespoň některých souvislostech počítat, kolik to vynese. A že jde o velké peníze nemusíme pochybovat. Spíše jde o to, jak památně říkal generál, poslanec EU, Blaško, kdo bude u toho evropského krmelce blíž a na koho bude třeba v této souvislosti zapomenout.

Umíte si představit, že by vláda Petra Fialy šla v duchu těchto skřeků do voleb s programem škrtání sociálních výdajů a zvyšování daní kvůli drastickému zvýšení výdajů na obranu v duchu „obrany před Ruskem bez USA“? To by snad měl Babiš sám o sobě ústavní většinu.

Asi vás překvapím, ale představit si to umím. Opatrně na to upozornil včera náčelník generálního štábu AČR Řehka. I když jeho slova musíme brát tak, že jako voják cítí, že přichází chvíle žádat o peníze na přípravu války a přitom neriskovat válku skutečnou. Prozatímní koaliční vláda má ve svém středu hned několik radikálních válečníků a válečnic, kteří se nových dluhů nebojí, ale naopak si je toužebně přejí. A ještě dodávám, že i tito „obránci před kýmkoliv“ najdou mezi svými voliči mnoho takových, kteří se na válčení, které nikdy nezažili, dokonce těší. Že by ale Babišova vláda získala ústavní většinu, to je jednak otázka sčítání hlasů doma i v zahraničí, jednak některé výroky jejich volebních kortešů se mi zdají tak neobratné, že je ani „postávání po boku přítele ze Spojených států“ k ústavní většině nedoprovodí.

Fotogalerie: - Proti Fialovi

Vezměme to z hlediska takové, řekněme, politické teorie. V Evropě vládne vrstva, která se opírala o americký establishment, který se ocitl v opozici a bůhví, jestli nezanikne úplně. A tato vrstva je v šoku. Stalo se někdy v dějinách Západu něco podobného a jak to dopadlo? Nechci zase vytahovat komunisty a Gorbačova, jistě jsou i jiné příklady.

Snad bychom si mohli opravdu trochu pomáhat příklady ze školního dějepisu. K podobným jevům docházelo, když nastával stav „iracionální volby“ nejen na úkor volby racionální. Ale hlavně, při porušení rovnováhy mezi racionálním a emocionálním stavem. Bylo tomu tak za náboženských válek, vleklých ekonomických krizí, politických změn a válek plodících epidemie, pandemie a krize hodnot, za kterou můžeme považovat i „tyranii hodnot“. Jen v nám blízkém okolí tomu tak bylo v 17. století v Anglii i na evropském kontinentu (to je ta námi vzpomínaná válka „bezmála třicetiletá“), a za všech „Velkých revolucí“. A také stále ještě nekončících „světových válek“ 20. století, jejichž pokračování jsme svědky i v dnešní době.

Proto se mnozí zabývali „Zánikem Západu“ jako Osvald Spengler, nebo Alfred Rosenbeg v rozsáhlém a odsouzeníhodném díle Mýtus 20. století. Ale i naši současníci Francis Fukuyama nebo Samuel Huntington, jako všeobjímající vize, které jsou jen reakcí na jim nesrozumitelnou budoucnost. Že by opravdu šlo o Bělohradského eschatologii neosobnosti? A to si dovoluji na vaše přání opomenout obdivovatele a stoupence komunismu a světové revoluce i klasiky marxismu a leninismu.

Ti, kteří i o vás rozhlašovali, že jste „proruský dezinformátor“ a špinili vás, jsou teď odhaleni jako příjemci „americké pomoci“. A jak je na jejich financování upřen reflektor, tak se ukazuje, že i „pomoci“ evropské, britské a jiné. Je pro vás satisfakce, když tato odhalení a všeobecné pobouření z nich vidíte?

Dovolil bych si oznámit, že jsem byl poprvé pomlouván jako středoškolák a syn darebáka. Téma tehdy bylo, „jaký může být syn, když je otec darebák“ (rok 1953). A potom ještě tolikrát, že jsem si musel zvyknout a netoužit po satisfakci. Konečně nebylo to ani poprvé, a asi to ani nebude naposledy, že někdo bude potřebovat zbavit se své ubohosti a myslet si, že má právo soudit. Je samozřejmě hrozné, když to ubližuje vám blízkým, když za to platí cenu nejvyšší, ale i díky tomu jsem mohl v životě potkat tolik moudrých a krásných lidí (dokonce i v tom dnes proklínaném „Rusku“), že po žádném zadostiučinění netoužím.

Takový vyhrocený příklad. Režisér Jan Hřebejk, cituji: „Tak v USA se k moci legálně dostala parta naprostých imbecilů, kurev, psychopatů a nácků, čemuž část intelektuálních elit v Evropě svítí na cestu do p*dele a tleská v rytmu častušky, předstírá slepotu a hluchotu a ještě mluví o ‚svěžím větru‘. Každý, kdo se z Trumpa nepoblil nejpozději po útoku na Kapitol, je u mě debil a jediný, za co se denně modlím, abych se pletl. Hrozný selhání.“ Co si mají počít tito „angažovaní umělci“?

Pokud si bude Marco Rubio brát příklad ze svého partnera Jana Lipavského v Černínském paláci, bude následovat předvolání velvyslance ČR ve Washingtonu do budovy State Departmentu a dostane se mu upozornění, že podobným způsobem se o prezidentu Spojených států nemluví. Ne proto, že je to prezident, ale proto, že je to pubertální nevychovanost. Ale i nám se zdá, že se tak nemá mluvit o prezidentovi země, se kterou udržujeme diplomatické styky. Stačí, co o něm už jednou řekl český pan prezident a co po něm opakovalo jeho jemu přátelské okolí.

A pan režisér by si mohl přečíst něco z Shakespeara a poučit se, jak to na anglosaském dvoře chodí. Možná by měl i vědět, pokud tomu tak ještě není, že kromě něho, máme u nás doma ještě pana Jana Bělíčka, šéfa Alarmu.cz, nebo politického filozofa a publicistu Petra Bittnera, kteří si myslí, že Donald Trump je „senilní prezident a narcisistický pološílený dědek“, a že pan Matěj Hollan, bývalý hodnostář z Brna, je přesvědčený, že „prostě měli tu kurvu (možná dokonce napsal i kurvu neonacistickou; myslel tím J. D. Vance) vypnout“. A konečně, snad by si toho mohl všimnout nějaký/á státní nadvládní a vzpomenout si, že čeho je srdce plné, tím ústa přetékají. Nový zákon na tyto nezpůsoby máme schválený. Tak Hic Rhodus, hic salta! vážené ctihodnosti!

Americký viceprezident J. D. Vance nejenže znectil na Mnichovské bezpečnostní konferenci evropské vládce jako cenzory a utlačitele, ale ještě se setkal s šéfkou „fašistické a ultrapravicové“ AfD Alicí Weidelovou. Přehluší tato přízeň jeho či Elona Muska kampaň, kterou proti AfD provádí v podstatě veškerá konkurence, a posílí to stranu ve volbách?

Donald Trump si nevážil některých německých politiků a o Angele Merkelové už před lety tvrdil, že „odejde do dějin“ jako nejhorší kancléřka SRN. Neumím prorokovat, jak dopadnou německé volby, ale zda slova pana viceprezidenta Spojených států tyto volby ovlivnily, nebude jednoduché vysvětlovat ani obojetným německým, a jak se dnes ukazuje, i tam upláceným komentátorům a ve veřejném prostoru působícím neosobnostem. Ale je pravda, že už je to nejméně třetí vystoupení amerického politika ve prospěch AfD, a že se zdá být jasné, že nová americká administrativa podobný úmysl měla.

Snad bychom si u nás mohli všimnout, že nejde jen o jednu německou politickou stranu, ale že sympatie nové americké administrativy se budou týkat i těch, kteří byli za „vlčí halíře“ pomlouváni a ponižováni.

Psali jsme:

Koho se v ČR bát. Zbořil po útoku v debatě na Primě

Neziskovky trpící kvůli Trumpovi potrápil Zdeněk Zbořil vtipem o Leninovi

Zbořil: Nacisté v Německu, komunisté u nás, smrt Kennedyho. Nepohodlné pravdy

„Morava a Slezsko nejsou žádné Česko.“ Zbořil nese špatné zprávy pro Fialu