Před řadou let, po takzvané sametové revoluci, byl vzorem pro mnohé české občany Václav Havel, jehož jméno rezonovalo i v zahraničí. Nyní je situace v Česku taková, že jsme poměrně silně nespokojeni se současným vyvojem. Jak vidíte úlohu Václava Havla, jehož odkaz má pro naši současnost ještě něco říci?

Havla lze velmi zásadně chápat jako symbol a sílu demokratického hnutí, demokratické revoluce, a připomíná nám tím možnost a sílu demokratické změny. Myslím, že tahle vzpomínka a paměť je zvláště cenná, protože spousta lidí zapomněla, jaké možnosti a síly jsou v samotné demokracii. Dnes přijímáme velkou část politického vývoje jako daný, normální a neměnný, aniž vzpomínáme, že poselstvím demokracie je právě možná změna každodennosti a že demokracie, jako jediná forma vlády, dává vládu do rukou lidí. To však není míněno jako forma patosu, jak se často vyskytuje v médiích: říkám to především jako kritiku na nárůst ekonomických nerovností, demontáže sociálního státu, kterým jsou lidé v ČR, ale také v celé Evropě s pochybnými argumenty o účinnosti a potřebě systému vystaveni.

Obáváme se, že silné Německo není jen ekonomický lídr Evropy, ale už i politicky, v rámci EU vlastně vede. Vidíte to pozitivně, nebo jako určitou hrozbu či nebezpečí?

Ve všech známých státních spojenectvích a internacionálních institucích se nechají rozlišit vedoucí státy a státní zájmy. V tomto rozsahu není diagnóza „Německo jako silný stát“ neobvyklá, i když může být pro jiné státy nepříjemná nebo může být problémem spravedlnosti. Spíše mi osobně víc vadí, že silné Německo přirozeně nestojí pro Německo jako takové, ale pro určité zájmy silných aktérů v Německu. Pokud by tam byla jiná rovnováha v rozdělení mocenské síly, bylo by to patrné také na agendě EU. Otázka také dále závisí na tom, jak se nechá EU vůbec jako politický nebo demokratický projekt posuzovat. Pokud jsme kritičtí vůči jejímu demokratickému potenciálu, je nadměrná přítomnost jediného státu sekundární. Zde bych uznal a zdůraznil význam EU, ale rozhodně bych její všeobecnou sféru vlivu decimoval nazpět.

Podle mnohých narušil koronavirus světovou globalizaci a těžko se budou hledat cesty zpět. Tedy: „bylo již lépe“?

Otázka škod způsobených globalizací se vždy vztahuje na určité představy globalizace. Pro lidi, kteří z různých důvodů naši hyperglobalizaci kritizují, není redukce globalizace krizí, nýbrž úspěch. Proto bych s diagnózou škody souhlasil jen částečně. Snížení pohybu zboží a lidí nás vyzývá k tomu, abychom si kladli užitečnou otázku, jaké pohyby jsou vlastně smysluplné nebo nezbytné a kterým pohybům lze zabránit nebo se dají nahradit. Zde je samozřejmě žádná odpověď tou poslední. Ale v čase, který se vyznačuje historickou ekonomizací světa na jedné straně a ekologickými problémy nebo nedostatkem přírodních zdrojů na straně druhé, může být vynucené přemýšlení o alternativních způsobech globalizace velice užitečné – zde mám například na mysli pracovně-cestovní provoz, který se dá nahradit cestou digitální.