Ve své nové knize „Green Deal – Zelený úděl“ pomocí argumentů a zdůvodnění přesvědčujete čtenáře o tom, že tato klimatická linie EU není žádnou spásou, nýbrž hrozbou. Jaká jsou hlavní nebezpečí, která z ní vyplývají?

Nejčastěji se hovoří o nebezpečích ekonomické povahy, která jsou opravdu ta nejzřejmější. Vše nasvědčuje tomu, že dopady Zeleného údělu na průmysl a obchod a právě tak na blahobyt občanů budou ničivé, a to zvláště ve vztahu k menším podnikům a střední třídě obyvatel. Tíživá regulace a jí vyvolané vysoké ceny povedou k hospodářskému poklesu, deindustrializaci, zaostávání Unie za zbytkem světa, chudnutí domácností, nezaměstnanosti.

Jsem ale přesvědčen, že ohrožena zdaleka není jen ekonomika a prosperita. Ještě před ní bych postavil svobodu, kterou dusí mimo jiné nové příkazy a zákazy, administrativní zátěž, omezování volby zboží a služeb a v budoucnu i ztížení osobní mobility. Právě tak bychom se měli obávat o lidskou důstojnost, protože zelená politika aktivně přispívá zaprvé k výchově iracionálních, stádových jedinců, uzavřených do světa strachu a pocitu viny, trpících klimatickým žalem, papouškujících namemorované poučky, snících o návratu do předprůmyslové éry a poslušně přijímajících omezování svobody i chudnutí, zadruhé vede k rozšiřování množiny sociálně slabých lidí závislých na státu.

Dále touto politikou nutně utrpí veřejné finance, protože očekávané astronomické rozpočtové výdaje a klesající rozpočtové příjmy povedou k dovršení jejich rozvratu. Politikou Zeleného údělu utrpí i svébytnost členských států, jelikož dochází k další masivní expanzi unijní regulace a unijních struktur a s tím spojenému přesunu moci do bruselského centra. V neposlední řadě doplatí na Green Deal demokracie, jednak proto, že se dále zužuje prostor pro rozhodování na úrovni členských států ve prospěch unijních institucí, jednak kvůli přerůstání Zeleného údělu ve svého druhu státní ideologii.

Čím si pak vysvětlit, že o tématu Green Dealu se mluví už tolik let, ale zatím nebylo uceleně zpracováno?

Důvodů tady vidím celou řadu. Předně jde o téma, které je pro autory se společenskovědním profilem – u nichž především lze předpokládat, že se takového úkolu chopí – poměrně nepřístupné. Působí odtažitým, technicistním dojmem. Jednotlivá opatření jsou plná cizích slov, matematických a chemických vzorců, číselných hodnot udávaných v nejrozmanitějších jednotkách. Často připomínají více výrobní postup než právní a politické akty.

Zadruhé jde o téma velmi rozsáhlé, které vyžaduje studium nepřeberného množství unijních dokumentů, k nimž stále přibývají další a další.

Zatřetí, celá tato agenda se rychle vyvíjí a je v neustálém pohybu. Sledovat všechny nové legislativní návrhy a to, jak se během projednávání jejich obsah měnil, a zachytit celý dynamický politický vývoj kolem, není snadným úkolem.

Dlouho ostatně nebylo vůbec jasné, jak to s celým plánem dopadne. Na začátku mnozí nevěřili tomu, že se podaří jej uvést do praxe. Několikrát také narazil na různé významné překážky – předně pandemii covidu a válku na Ukrajině –, kdy už byl předpovídán jeho konec. Zelený úděl ale ukázal mimořádnou životaschopnost. Krize jej nezastavily, ale dokonce urychlily a ještě posílily.

Když skončilo české předsednictví v Radě EU, které řadu agend popostrčilo dopředu, bylo zřejmé, že Zelený úděl bude prosazen téměř v úplnosti tak, jak byl Komisí navržen, že se vše usazuje a že celý plán získává jasné kontury. Takto jsem někdy začátkem minulého roku došel k závěru, že téma už je zralé k tomu, pokusit se o něm sepsat souhrnné pojednání.

Co bylo a nadále je hlavní motivací environmentalistů, kteří přesvědčili Evropu o tom, že ochrana planety a přírody je hlavní prioritou jejího dalšího vývoje?

Nevidím důvod zpochybňovat, že skuteční environmentalisté jsou hnáni svým osobním přesvědčením, tedy různě silným ideologickým zápalem. Věří, že dělají dobrou věc. Environmentalismus se stal pro mladé idealisty jednou z nových spasitelských ideologií poté, co zašla hvězda starého marx-leninského socialismu.

Environmentalismu se také chytají ti, kteří v něm vidí záminku pro přistřihávání křídel kapitalismu, svobodě či národním státům a přejí si centrálně řízenou společnost, a to nejlépe na nadstátní úrovni.