S jakými pocity si letos budete připomínat 28. říjen? A bude v tomto směru ten letošní nějak výjimečný?

Připomínám si letošní 28. říjen na pracovní cestě v Izraeli, kde jsem jako jeden z reprezentantů Masarykovy univerzity na naší ambasádě s několika účastníky odhalení památníku v jeruzalémském parku připomínajícím Václava Havla a jeho slova „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“ a také Havlovy lavičky v Tel Avivu. Těmito akcemi končil týden Václava Havla v zemi, která byla tradičně hrdá na podporu od nás datující se již od Masarykových dob. V této souvislosti mám pocit zvláštní hrdosti právě z těchto dvou jmen, Masaryka a Havla, a tohoto svátku. Zvláštním sentimentem mne jako vnuka československého legionáře, který prošel v bojích proti komunistům na magistrále až na východní konec Asie a do Japonska, samozřejmě naplňuje i tradice našeho boje za samostatnost a svobodu.

Svátek prožitý daleko od domova prožívám docela intenzivně. Na rozdíl od ministra a ministryň, kteří se musí ráno vracet kvůli recepci na Hradě, mám i výhodu, že jsem se již dávno ze zdravotních důvodů z účasti na prezidentově dýchánku omluvil a mohu si sváteční atmosféru vychutnat bez pocitů nevolnosti.

Hodně se v poslední době debatuje o tom, že bude třeba v souvislosti s migrační vlnou příslušníků zcela jiných kultur důrazněji hájit naše kořeny a tradice. 28. říjen je ideální příležitostí k zamyšlení, co vlastně tyto naše tradice jsou. Jak byste je popsal vy?

Masarykovo „Nebát se a nekrást“ spolu s výše zmíněným mottem Havlovým mi spolu s tradicemi českých běženců z doby před rokem 1918, doby obou okupací i doby po únorovém puči dávají jako naše kořeny především odpor k tmářství a populismu, jakož i vědomí, že správné myšlenky a postoje nakonec převáží – jako tomu bylo u Masaryka s hilsneriádou či rukopisy, nebo Havla s hnutím za lidská práva a Chartou 77. Necítím žádnou kulturní sounáležitost s xenofobií nebo nenávistí, kterou využívají a rozdmychávají zejména naši poslední dva prezidenti.

Názory, jak vůči nově příchozím nositelům odlišných kultur postupovat, se pohybují v rozpětí od zdůrazňování a prosazování naší kultury po hledání kompromisu a „nového evropanství“, kde spolu budou moci žít zástupci různých kultur a náboženství. Ke které možnosti se kloníte vy?

Je nezbytné investovat do mechanismů integrace, jak v širším společenském smyslu, tak ve vzdělávání dětí a mládeže. Že to v řadě případů menšin jde dokonce s excelentními výsledky, zatímco v jiných je to zatíženo většinovými předsudky či odmítáním, je známo. Bohužel nejsme svými rasovými či etnickými předsudky dostatečně kulturní společností sami a pracovat musíme zjevně i na sobě.