Co z událostí v listopadu roku 1989 si pamatujete?

My jsme se jako gymnazisté účastnili celého týdne protestů, který začínal dvacátého a vyvrcholil pondělní generální stávkou 27. listopadu, takže jsme se v tělocvičně scházeli s různými představiteli komunistické strany, kteří nám něco vysvětlovali, nebo naopak přijížděli studenti z Prahy, kteří nám vykládali, co se děje v Praze. Všech těchto akcí jsme se jako studenti účastnili a vyvrcholilo to generální stávkou, kdy vyšli do ulic i lidé z městských fabrik. Přišli jsme na náměstí, a dokonce jsem mluvil na kašně. Byl jsem ještě dítě, takže jsem měl asi i trochu nesouvislý, asi i nesmyslný projev, ale pamatuji si to.

Ještě v tom mladém věku byly zážitky intenzivnější, takže na to vzpomínám v dobrém. Z hlediska emocí šlo o nejdůležitější zážitky této doby. Mně se nepodařilo dostat na žádnou akci do Prahy, což mi bylo líto, ale v týdnu protestů jsem byl asi dvakrát na velkém shromáždění na náměstí Svobody v Brně. Spíše jsem zažíval moravskou část revoluce.

Na té euforii i emoční síle se shodují asi všichni, kdo to zažili. Jak se na onu euforii díváte s odstupem třiceti let?

Myslím, že jde o největší událost v historii, kterou jsem v životě zažil, a to platí i po třiceti letech. Velký historický zlom si samozřejmě uvědomuji více teď než tehdy. Naivita a emoce vyprchaly. Zatímco my jsme tehdy byli opilí svobodou, gauneři zůstali střízliví. I tak jde o největší dějinný zážitek, který jsem mohl zažít, a jsem za to vděčný. To si myslím i po těch třiceti letech.

O devadesátých letech se mluví dvěma způsoby. Jedni je označují za dobu nových příležitostí a začátků, druzí zase vidí období právě oněch gaunerů, kteří využili situace a rozkradli, co mohli. Jak to vidíte vy?

Byla to obrovská příležitost pro všechny, aby se projevili, jací doopravdy jsou, jak komunistický režim člověka svazoval. A v rámci životní příležitosti naopak dala devadesátá léta příležitost gaunerům, podvodníkům a lumpům, aby se mohli svobodně chovat jako gauneři, podvodníci a lumpové, vzít nám téměř všechny peníze, které v této zemi byly, a nechat si je pro sebe. Slušným lidem naopak dali možnost rozvíjet se intelektuálně, cestovat, učit se, vzdělávat se, získávat nové poznatky. Doba, která nám dala nové příležitosti ve všem, a takové, jaké nám dát mohla. Každý se v té době projevil, jak uměl.

A jak jsme tedy těch příležitostí využili jako společnost? 

V devadesátých letech tím, že se mohli projevit i ti gauneři, samozřejmě nastaly věci, které nás zbrzdily v rozvoji. Mnoho věcí se mělo stát jinak, a některým – kdybychom byli tak chytří, jako jsme dnes – by se nám podařilo zabránit. Ale když se podíváme s maximálním nadhledem, každému muselo být jasné, že šlo o dobu s největším rozkvětem za posledních několik stovek let, a to je naprosto nezpochybnitelná věc.

Když dnes chodím po svém rodném městě, v němž dodnes žiji a jsem v něm starostou, a dívám se, co se zde vybudovalo za posledních třicet let, je to obrovský kus práce. Město je barevnější, svěžejší, vypadá lépe. Je v něm mnohem méně špíny, nepořádku, nesrovnatelné. Jsem za to vděčný. Kdo chce vidět všechny zlodějiny, krádeže a nespravedlnosti, může, ale nemůže překrýt, že šlo o éru, kdy se země nadechla a díky níž se lidem dnes žije mnohem lépe než předtím.