Lídři zemí EU se v úterý 22. července ráno dohodli na podmínkách fondu obnovy ekonomik a budoucího evropského rozpočtu. Vy jste k tomu napsal text (vyšel v MF Dnes) mající titulek Snad nám vnuci vnuků prominou. Co nám mají prominout? Gigantické zadlužení, jak píšete v textu?

Měli by nám odpustit nejen to ohromné zadlužení, které bude muset někdo splácet – a tudíž bude i chudnout – tedy oni, ale neměli by nám především odpustit onu povrchnost přijatých opatření. Vytvořit dluh je snadné, ale zkusit prosadit rozsáhlou ekonomickou transformaci s cílem uvolnit a osvobodit všemožné lidské aktivity, vrátit se na cestu odbyrokratizování lidské činnosti, o to jsme se nepokusili. Nevyužili jsme nic z toho, co nám epidemie covidu nabídla – tedy zbavit se starého a nefunkčního, přestat jej dotovat, ale zkusit jej co nejvíc deregulovat a debyrokratizovat. Za to nás naši vnuci proklejí, neboť tyto úkoly – navíc zatížené strašidelnými dluhy – jsme se rozhodli přenést na ně.

Jde tu podle vás o úplně nové dělení moci. Jaké?

Ono po pravdě řečeno, úplně nové není. Německo Evropské unii vládne už celá léta a Francie, v čele s prezidentem Macronem, se do vládnoucí spolurole také tlačí, ale to nové je další centralizace moci do Bruselu a vytváření z Evropské komise instituce s nezpochybnitelnými rysy celoevropské vlády. Tato, původně obslužná instituce, bude organizovat a administrovat zadlužení, bude nařizovat a kontrolovat hospodářské a finanční plány národních vlád, a bude rozhodovat o opatřeních, která budou muset vlády prosazovat a národní parlamenty schvalovat. Ne že by mnohé z toho v nějaké formě neexistovalo už dnes, ale to překlopení moci ve směru k Evropské komisi, ke kterému došlo před pár dny v Bruselu, považuji za zlomové. Za významný milník v procesu centralizace moci do Bruselu.

Objem poskytovaných prostředků zůstal, výrazně však byl snížen podíl grantů z původně zamýšlených 500 miliard eur na 390 miliard. Zbylých 360 miliard pak bude formou půjček. Můžeme to považovat za úspěch „úsporného křídla“, tedy Nizozemska, Švédska, Dánska a Rakouska?

Až do minulých dnů bylo v EU nemožné, a smlouvami i nadále zakázané, aby se EU zadlužovala. To nyní padlo. Smlouvy nesmlouvy. Teď už je možné všechno a přetahovaná o více či méně grantů nebo půjček podstatu problému pouze zakrývají. Úspěchem „úsporných“ by bylo, kdyby celý německo-francouzsko-bruselský plán vetovaly. To se nestalo. Vše ostatní je debata o patro níž.

Ekonom Kovanda v Reflexu říká, že jde vlastně o záchranu Itálie. Jiní mluví i o dalších zemích z jižního křídla EU... Je podle vás reálné (i vzhledem ke zkušenostem z minulosti), aby své nové závazky řádně splatily?

Ne, není. Základním problémem, který drtí ekonomiky zemí tzv. „jižního“ křídla, je jednotná měna euro s povinným jednotným měnovým kurzem pro všechny uživatele této měny. Zatímco stanovený měnový kurz je velmi výhodný pro Německo, pro jižní státy eurozóny je nevýhodný. Ty však nemají prostor manipulovat se základní cenou v ekonomice a výsledkem je, že Německo fakticky vysává bohatství ze zbytku eurozóny. Pokud nedojde k zásadní revizi eura a rozvolnění členství v tomto uskupení, budou její členové odkázáni na ohromné finanční transfery, z nichž právě ten dnes schválený se schovává za epidemií koronaviru.

Nepovede přílišné přerozdělování ke snížení motivace k fiskálně odpovědnému chování? Co si státy s nízkým zadlužením vezmou z nutnosti platit dluhy jiných?

To, že spořiví, racionálně se chovající, prohrávají, je realitou. Ani to není ničím novým. Oslabování instinktu hospodárného chování je důsledkem kultury blahobytu. Koronavirová epidemie nabídla úzké historické okno příležitosti, kdy s dlouhodobě neudržitelným plýtváním peněz šlo něco trochu udělat a s atmosférou víry v nekonečný blahobyt zatřást. Nevyužili jsme toho, vydali jsme se cestou velkých dluhů, ne nezbytných a vážně míněných transformací ekonomik.

Co říkáte na argument zastánců této dohody, že peníze nejsou určené k „prožrání“, ale na investice o infrastruktury, vysokorychlostních železnic, digitalizace...

Takovou debatu principiálně odmítám. Je to směs europeistických, „budovatelských“ sloganů. Brežněv měl vědecko-technickou revoluci, my máme „zelenou ekonomiku“, průmysl 4.0 a digitalizaci. Uvolněme co nejvíc prostor lidské podnikavosti a udělejme hodně proto, aby nemohli podnikat úředníci, euroúředníci a politikové v různých barvách svetrů. Vraťme se ke zdravému selskému rozumu.

Výsledek summitu si pochvaloval například i semilský poslanec a předseda poslaneckého klubu STAN Jan Farský, který na sociální síti uvedl: „EU je po dnešku silnější, soudržnější, solidárnější a ještě více spolupracující. A takovou ji v současném globalizovaném světě plném politiků, kterým překáží demokracie, potřebujeme. Jsem zastánce evropské federace. A tohle je důležitý krok k ní.“ Co na jeho slova o federalizaci Evropy říkáte?

Nesouhlasím s nimi zcela zásadně. Za zavřenými dveřmi v Bruselu vládlo asi leccos, kromě soudržnosti a solidarity. Že si pan poslanec přeje evropskou federaci? Alespoň se k takovému názoru veřejně hlásí. Je v Čechách hodně politiků, kteří plkají vůči EU „kriticky“, ale v politické realitě dělají vše proto, aby se národní státy v eurofederaci rozpustily. A že silnější a soudržnější EU je obranou proti politikům, kterým překáží demokracie? To je argumentace vhodná leda tak na svazácký aktiv.

Jak hodnotíte postoj většiny české politické scény k tomuto problému?

Nepřekvapil mě, nečekal jsem nic než servilnost.

Naopak europoslanec Guy Verhofstadt byl těžkopádností jednání rozladěn. Na svůj twitter napsal: „Evropa je opět paralyzována podmínkou jednohlasnosti mezi členskými státy. Nejvyšší čas zahájit Konferenci o směřování Evropy, abychom toto zrušili! Takto moderní politika nefunguje.“ Co na tato slova říci? Očekáváte, že „nehodící se“ podmínka jednohlasného názoru bude do budoucna čelit tlaku na odstranění?

Guy Verhofstadt je jedním z nejagresivnějších eurofederalistů a nejzavilejším útočníkem na národní stát v Evropském parlamentu. On a celá jeho partička evropských liberálů, kam patří i všichni europoslanci Babišova ANO, dlouhodobě tlačí na zrušení práva veta, na zrušení jednomyslného hlasování. Vše je v EU pro Verhofstadtovy eurosoudruhy příliš pomalé, evropská revoluce musí mít křídla a žádný zpátečník jí nesmí bránit.

Onen „dluhový“ summit z před pár dnů udělal, podle mého názoru, ohromný nákrok směrem k rozsáhlejší eliminaci práva veta, což samozřejmě znamená další omezení suverenity členských států EU. Je to chybný směr, je nesmírně nebezpečný a pro naše zájmy nepřijatelný.

Je po schválení fondu reálnější otázka přijetí eura? Viceprezident Svazu průmyslu a dopravy ČR Radek Špicar vznesl dotaz, co nám nyní brání v přijetí společné evropské měny... Bude nyní vzrůstat tlak tímto směrem?

Ano, další intenzivní prosakování tématu přijetí eura do české společnosti očekávám nejen proto, že politická opozice vůči tomuto tématu postupně „měkne“. Koronavirová karanténa ukázala, jak efektivně mohou nejrůznější aktivisté ovlivňovat úroveň veřejné debaty, vnášet do ní svá vlastní témata, a jak snadno společnost, které je dovolenou pouze „viset“ na internetu, jejich argumentaci akceptuje. Jinými slovy, myslím, že budoucí kolo debaty o euru v Čechách bude mít jiné formy, jinou argumentaci a jiné hlasatele, než tomu bylo doposud.

Co odsouhlasením tohoto balíčku připravila Evropská unie příštím generacím?

Dluhy, strádání a nesvobodu řízené evropským superstátem.