Tentokrát slavíme třicáté výročí 17. listopadu. Jak však upozorňujete ve svém nejnovějším textu „přesto, že životní úroveň a kvalita života v naší zemi roste, že je Česká republika velmi bezpečnou zemí s nejnižší nezaměstnaností, že existuje ekonomická a politická stabilita, tak se nemohu vyvarovat pocitu ohromného napětí v celé naší společnosti“. Z čeho toto napětí pramení? Kdo či co ho způsobuje?

Můžeme tomu říkat napětí ve společnosti, či blbá nálada. Důvodů pro ni je několik. Asi tím nejzásadnějším je pocit občanů, že se po 30 letech svobody a demokracie nenaplnily jejich tužby, které se povětšinou opíraly o předchozí sliby politiků. Sice roste životní úroveň, nicméně ne u všech stejným tempem. Problém je také, když se kvalita života měří z průměrných mezd či z průměrných rodinných příjmů. Přitom jich 75 % lidí nedosahuje. I tito lidé musejí platit vysoké náklady na bydlení, zdravotní péči či základní potraviny. Do toho všeho zasahují výrazné regionální rozdíly. Prostě se neustále rozvírají pomyslné nůžky mezi těmi velmi bohatými a většinovou populací. Dokonce existují skupiny občanů, kteří jsou pod či těsně nad hranicí chudoby.

Proto mnozí lidé nechodí k volbám, jelikož tvrdí, že nemají koho volit. A pak se diví, kdo jim vládne a jací politici je reprezentují. Voliči málo dbají na to, aby si odpověděli na jednoduchou otázku: Kdo opravdu hájí jejich zájmy? Pokud by si na ni sami odpověděli, pak by měli volit levici, což nečiní. Dalším důvodem je „politické“ rozdělení společnosti, které vzniklo v průběhu prezidentské volby a je neustále živeno politiky a médii, a to bez ohledu na to, na které straně sporu stojí. Povětšinou se sází na všudypřítomnou závist a na obyčejný lidský strach. A od nich je velmi blízko k zášti a k osobnímu nepřátelství.

Třetím důvodem je anonymita sociálních sítí, která umožňuje prakticky beztrestně útočit na své ideové soupeře, umožňuje fake news či cílené ovlivňování veřejnosti. A v neposlední řadě je důvodem změna bezpečnostního prostředí a nové druhy bezpečnostních hrozeb, které v řadě případů politici podceňují či na ně neumí adekvátně reagovat.

Píšete také o jisté deziluzi části společnosti z polistopadového vývoje. Podle průzkumu 38 procent lidí nad čtyřicet let (což jsou tedy ti, kteří alespoň částečně minulý režim zažili) tvrdí, že se jim za socialismu žilo lépe. Čím to je?

Deziluze má řadu příčin a řadu z nich jsem zmínil ve své první odpovědi, takže se nebudu opakovat. Na otázku, proč zrovna lidé nad 40 let hodnotí předlistopadový režim kladně, by měli odpovědět především sociologové. Můj názor je, že současná doba hraje do karet úspěšným, dravým a zdravým. A to jsou povětšinou mladí lidé. Jakoby se ve společnosti na ty starší spoluobčany cíleně zapomínalo. Připomenu například průběh předvolebních kampaní, kde se záměrně tvořily bariéry mezi staršími a mladšími spoluobčany. Z naší společnosti se vytrácí její soudržnost, sounáležitost a sociální cítění.

Řada občanů vnímá současnou společnost jako nespravedlivou. Zejména proto, že úspěch je dnes měřen bohatstvím a spotřebou. A také mnoho lidí preferuje raději jistoty před neustále se měnícím prostředím. Je všeobecně známo, že si z minulosti pamatujeme to dobré a na to zlé zapomínáme. To je sice z pohledu našeho života dobře, ale zároveň tím ztrácíme v tomto hektickém světě historickou paměť. A to určitě zkresluje i tyto průzkumy veřejného mínění či názory na předlistopadový totalitní režim.

Může být důvodem, že čeští zaměstnanci mají zhruba třetinové platy vůči německým? Nebo vzpomínky na privatizaci z devadesátých let (OKD a podobně)? Či fakt, že spousta lidí spadla do exekuční pasti?

Ztráta víry ve svobodu a v demokracii souvisí zajisté s ekonomickým zabezpečením rodiny. Pokud si uvědomíme naši třicetiletou transformaci ekonomiky, politiky i společnosti jako celku, pak najdeme řadu důvodů, proč jsou lidé naštvaní. Každý člověk nerad připouští, že na některých přehmatech má i svoji vlastní vinu. Například tím, že volil ty a ty politiky či politické strany. Řada lidí tuto svoji spoluodpovědnost přijmout nechce a raději ukazuje tu na Brusel, tu na migranty, tu na sociálně slabé či na spoluobčany, kteří mají odlišný názor. Prostě hledáme vnějšího nepřítele, než abychom zametli před vlastním prahem. Ve společnosti také selhávají mravní normy a také existuje krize elit a autority. Je třeba si uvědomit, že apatie veřejnosti nikomu a ničemu nepomohla, snad pouze diktátorům.

Důležité je odmítnout rozličná řešení pseudoproblémů či zástupných problémů, které řada politiků vědomě nastoluje právě proto, aby nebyly vidět rozdíly v životní úrovni těch nejbohatších a většinové společnosti. Nebo aby nebyly tak vidět jejich osobní, lobbistické či stranické zájmy. A to, že se v devadesátých letech pod vedením české pravice zhaslo a právo notně kulhalo za ekonomickou transformací, je zřejmé. Říká se, že když se kácí les, tak létají třísky. Nicméně někteří lidé dlouhodobě cítí nespravedlnost a nemůžeme se jim divit.

Levice, konkrétně ČSSD zažila v posledních letech propadák preferencí (i když v tom není zdaleka sama). Dokázala dostatečně uchopit pocity a hájit zájmy lidí, kterým se v kapitalismu nevede až zas tak dobře?

Pokud se zemi daří, rostou mzdy a životní úroveň většiny občanů, pak se nedaří levicovým tématům. A to přesto, že pro většinovou populaci jsou levicové strany zárukou evropského modelu sociálního státu. Připomínám, že i když ČSSD vládla, tak tvořila vždy vládní koalici se středovými či liberálními stranami, a tak musela vládnout na základě programových kompromisů. Problémem také je, že evropská levice často „převzala“ rétoriku neoliberálních ekonomů a namísto podpory většího zdanění bohatých šla cestou zdanění spotřeby. Prostě sociálním demokratům nebylo umožněno zavést progresivní zdanění či vyšší zdanění korporací.

Pravice byla vždy v naší zemi silná a ovládala média, která ovlivňovala veřejné mínění v neprospěch české levice. Lidé postupně ztratili pocit, že levice hájí jejich zájmy. Přitom kdo jiný než sociální demokracie, je schopen zájmy většiny lidí prosadit? Namísto toho dostala ČSSD nálepku rozhazovačné strany, která pouze rozdává dávky. Ale o tom je politika, aby přesvědčila širokou veřejnost, že to pravda není. Pokud bude na politické scéně silná sociální demokracie, tak zaměstnanci, rodiny s dětmi, senioři a zdravotně postižení spoluobčané nemusejí mít strach ze zhoršení životní úrovně.

Pokud se vrátím o třicet let zpátky, proč se vlastně minulý režim zhroutil?

Těch důvodů bylo několik. Zahraničněpolitické, kdy skončila studená válka, kdy došlo k rozpadu SSSR a ke vzniku řady nových nezávislých států, kdy sousední země přistoupily k politickým a společenským změnám. Ty vnitropolitické, kdy se minulý komunistický režim vyčerpal, jak politicky, tak ekonomicky. Lidé chtěli svobodu, chtěli rozhodovat o svém životě, povolání, studiu. Měli dost neustálého špiclování, donášení, nesvobody a totalitního řízení celé naší společnosti. Prostě nálada v celé společnosti umožnila zhroucení minulého režimu a nastoupení na cestu demokracie a svobody.

Je idea socialismu starého typu již definitivně mrtvá?

Nemyslím si, že by idea solidární a sociální společnosti byla mrtvá, protože i demokracie a kapitalismus mají své chyby a nespravedlnosti. Proto se i dnes ve světě hledá změna stavu společnosti, kdy si dokonce řada velmi bohatých lidí uvědomuje narůstající nerovnost a volá po větším zdanění bohatých či po větším přerozdělování národního bohatství. Zřejmě se obávají revolučních změn, které by mohly ohrozit jejich obrovské majetky.

Demonstrace a stávky v řadě zemí jen potvrzují, že se zřejmě současný stav světa přežil a lidé požadují takové změny, aby se stala společnost spravedlivější. Určitě je pro mne přijatelnější evropský sociální model než kapitalismus USA či jakýkoliv autoritářský systém. Základem moderní společnosti musí být svoboda a demokracie. A tato společnost by měla být spravedlivá vůči těm, kteří pracují a tvoří zdroje národního bohatství. Musí mít kvalitní a dostupné veřejné služby, zejména zdravotní a sociální péči, včetně dostupného a slušného bydlení. Společnost se musí umět postarat o starší, nemocné či nemohoucí spoluobčany. Na straně druhé by měl stát umět ochránit občany před zločinci, korupcí, vandalismem a před projevy nesnášenlivosti. A bude mi docela jedno, jestli takovou společnost nazveme socialistickou či kapitalistickou.