Analytici japonské finanční skupiny Nomura Holdings předpovídají, že České republice, Maďarsku a Rumunsku hrozí v příštím roce měnová krize, a to kvůli rostoucím rozpočtovým a vnějším problémům. Většina domácích ekonomů se proti tomu ohradila. Ať tak, či tak, jak hluboký pád měny si v našich podmínkách pod případnou měnovou krizí máme představit?

Málokdo si umí představit, co hledat pod slovy „měnová krize“. Pojďme si tedy říci, že to znamená prudké oslabení domácí měny vyvolané nejčastěji – ale nejen – prudkým zhoršení platební bilance. Prudké oslabení měny pak často končí spekulativním nájezdem na danou měnu. Centrální banky mají sklon měnovou krizi řešit skrze výrazné zvýšení úrokových sazeb někam do dvouciferných hodnot, klidně třeba k 15-20 procentům, protože jim již obvykle nestačí devizové rezervy k tomu, aby domácí měnu zachraňovaly. Jenomže tak dramatické zvýšení úrokových sazeb zase v podstatě paralyzuje domácí ekonomický život. Zkuste si představit, že najednou máte z vaší hypotéky platit 20procentní úroky.

To, že se domácí ekonomové proti tvrzení Nomury ohradili, považuju spíš za emoci než za chladnou racionalitu. Vysvětlím vám to na příkladu. Víte, co je to run na banku? Je to situace, kdy z nějakého důvodu klienti vezmou banku „útokem“, například pod vlivem fámy začnou z banky vybírat peníze. Přesně takový run na banku položil i Sberbank. Sberbank byla co do bilance a kapitálové přiměřenosti zdravá banka. Ale žádná banka – opakuji: ŽÁDNÁ banka – ani ta největší a nejzdravější, není schopna ustát situaci, kdy všichni její klienti začnou vybírat všechny vklady. Banka potom padne ne proto, že by nebyla zdravá, ale prostě ji položí tato nepodložená fáma.

A u měnové krize je to to samé. Nejde o to, že by nějaká země měla „nemocnou“ měnu. Jde o to, že spekulanti si z nějakého důvodu usmyslí, že ona měna je náchylná k prudkému oslabení, a začnou proti ní spekulovat. Klidně může být opět v pozadí i fáma. Takže já to řeknu jinak: Česká koruna je celkem stabilní měna a není u ní o nic větší riziko prudkého oslabení než třeba u polského zlotého. Ale pokud by si z jakéhokoliv důvodu, třeba pod dojmem plašení Nomury, velcí spekulanti usmysleli, že koruna oslabí, a chtěli na tom vydělat, pak prostě oslabí a k měnové krizi dojít může; zcela vyloučit to nelze. Ale zdůrazňuji, že tomu nyní s výjimkou zprávy vypuštěné Nomurou nic nenasvědčuje.

Ministru práce a šéfovi lidovců Marianu Jurečkovi nedají spát úvahy o zvýšení daní. Zamlouvalo by se mu zdanění vyšších příjmových skupin, což máme chápat jako akt solidarity, ne jako trestání bohatých. Tvrdí, že vždy po nějakém čase je potřeba udělat inventuru a valorizaci spotřebních daní u alkoholu a tabáku a podívat se na daně z dobytí nerostů, jak z toho profitují konkrétní firmy, a na daně v oblasti hazardu, neřesti. U čeho ze zmíněného by zvýšení daní dávalo smysl?

Tak krádeži se dá říkat všelijak, že. Třeba zestátnění, znárodnění, nebo zvýšení daní. Ať to pojmenujeme jakkoliv, sám název nezmění podstatu onoho činu – totiž že vláda bere schopným a dává těm, kdo nejvíc křičí a natahují ruce. Vláda trestá schopnost. Nedá se to jakkoliv okecat zastíráním správného pojmenování.

Aktuálně zvyšování daní nedává smysl nikde. Smysl v tuto chvíli dává snižování rozpočtového schodku skrze snížení výdajů z rozpočtu. Když nějaký alkoholik bude nasávat a hrát na automatech a všechny peníze rozhází, budete navrhovat, že se na něj musíme složit a přidat mu peníze, aby mohl chlastat a fetovat víc? Asi ne, že? Asi spíš řekneme, že holt bude muset přestat peníze rozhazovat, pokud se chce uživit. A teď nechť mi někdo vysvětlí, proč na stát se díváme jinak? Stát rozhazuje, dává dotace, financuje kontraproduktivní věci a ideologické věci, o které se ho nikdo neprosil, svým zadlužováním nám vyvolal ohromnou inflaci – a tedy se zasadil o to, že společnost zchudla – a politici budou přemýšlet, jak státu ještě přidat peníze na takové rozhazování?!