Jiřina Šiklová uvedla, že i z České republiky utíkali lidé do ciziny. „Z této republiky odešlo postupně během dvacátého století skoro půl milionu lidí, a to nepočítám lidi ze Slovenska. Ze střední Evropy se vždycky utíkalo, v posledních dvou stech letech před náboženskými nebo nacionálními rozpory nebo z bídy,“ připomněla složité dějiny starého kontinentu. „Takže si myslím, že pokud máme přijmout dva nebo tři tisíce lidí, a ta kvóta ani tak vysoká není, je to naší morální povinností. A pokud ani tuto morální povinnost v sobě nemáme, pak nevím, co by mělo být morální povinností a hodnotou Evropy, natož pak nás,“ kritizuje odmítavé postoje části veřejnosti i politiků nejen v Česku, ale i v dalších zemích Evropy.
Politici uvažují jen na příští čtyři roky, kdy budou voleni
O motivech politiků si socioložka nedělá žádné iluze. „Nezapomeňte, že uvažují na příští čtyři roky, kdy budou voleni. Nesnaží se o nějakou zásadní linii, ale snaží se v podstatě jen nadbíhat svým budoucím voličům,“ říká Jiřina Šiklová, co je podle jejího názoru nevýhoda volebního systému. „Je to závislost politiků na výsledku ve volbách,“ prohlásila. Nevidí problém v tom, že si veřejnost klade otázky, zda a proč přijmout utečence a jaké to může mít důsledky. „Proč by si je nemohli klást? Každý si v tom musí udělat jasno,“ je přesvědčena socioložka. Ale domnívá se, že kdyby politici veřejnosti lépe celý problém vysvětlili, lidé by to přijali.
V příchodu uprchlíků nevidí socioložka nic hrozného
Stejně jako německá média argumentuje Šiklová i tím, že mnoho Čechů přijaly i sousední země. „Víte, kolik uprchlíků přijalo třeba Rakousko? Desítky let existoval v Rakousku imigrační tábor Treiskirchen pro lidi, kteří utíkali z východní Evropy. V příchodu imigrantů nevidím nic hrozného, stejně jako nevidím nic hrozného na tom, když se lidé stěhují po světě,“ konstatovala.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Libuše Frantová