Německo zažilo během pár dnů čtyři útoky. Nejprve Afghánec útočil sekyrou ve vlaku, Íránec střílel v obchodě v Mnichově, Syřan mačetou zabil těhotnou ženu a teď se v Ansbachu další Syřan (neúspěšný žadatel o azyl) odpálil. Takovou situaci jsme dosud v Evropě nezažili, co k tomu říci?

Nepochybně stojíme před novou situací.

Máme očekávat další „menší“ útoky nebo jistou vlnu útoků, které budou čím dál častější?

Není důvod předpokládat, že už se nic podobného nestane.

Útočníkem v Ansbachu byl Syřan, kterému úřady zamítly před rokem žádost o azyl. Údajně není známo, co dříve v Sýrii dělal, zda může jít o příslušníka IS atd. Bylo známo, že měl za sebou v SRN drogové delikty a další věci. Tragédie mohla být větší, jen náhodou ho nevpustili s bombou na hudební festival, kde byly tisíce lidí. Lze i při tolika skutečnostech připustit, že by šlo o shodu nešťastných náhod?

To, že to přišlo tak rychle za sebou, nemusí nutně znamenat, že za tím někdo stojí. Je to něco jako nákaza. Objevil se nový fenomén – střelba do lidí. Vždyť do té šílené série v Německu spadá i střelba do lidí na Floridě. Svět je dnes malý. Někdo se dočte o střelbě do lidí a řekne si – to je dobrý nápad, to mi může vyřešit moji situaci; a udělá to taky. Tím pochopitelně nechci říct, že neexistují spící buňky, že se nechystají zvenčí řízené teroristické akce. Individuální exploze zběsilosti jdou paralelně s organizovanými akcemi. Žádný stát neměl nikdy v dějinách plnou kontrolu nad svým územím, nikomu se nepodařilo vygumovat kriminalitu – jen omezit. Terorismus je kriminalita jiného typu, nemá cíle přímo materiální. O to hůř se ty činy předvídají a podchycují.

Atentátník pobýval v Německu i přes zamítnutí azylu. Podle bavorského ministra vnitra Joachima Herrmanna se postupovalo v souladu se zákonem, protože v Sýrii probíhá občanská válka a uprchlíka by vrátili, jen kdyby se dopustil závažného trestného činu. Ve všech ostatních případech je prý deportace nežádoucí. Po tomto útoku lze čekat, že poroste tlak obyvatelstva i některých politiků, aby se tato praxe změnila a podmínky zpřísnily. Co říci k těm jednotlivým zmíněným aspektům? A k čemu je vlastně schvalování žádostí o azyl, když v případě zamítnutí může žadatel stejně zůstat a volně se pohybovat?

Tlak tu je a bude sílit. Nicméně pořád je tu otázka: Co to prakticky znamená zpřísnit podmínky? Když Japonci napadli Ameriku, Američané zavřeli všechny Japonce na svém území do koncentráku. Samozřejmě luxusního, humánního, ale zavřeli je; a dodnes je jim to trapné a omlouvají se za to. Něco podobného je u nás nemyslitelné. Joachim Herrmann navrhuje příště nasadit armádu a žádá na to nové zákony. Bojím se ale, že je to jen snaha odpředstírat energické rozhodnutí. Co zmůže armáda, když se někdo odpálí na koncertu? Jde o vraždy náhodně volených lidí, tedy vraždy bez logicky vysledovaného motivu. Ten motiv sídlí jen ve vrahově hlavě.

Ukazuje se, že i přes zamítnutí žádosti o azyl nebylo známo, co atentátník před příchodem do Německa v Sýrii dělal. Nevíme, zda utekl před válkou nebo byl ještě v Sýrii zverbován tzv. Islámským státem. Již před půl rokem protiteroristický šéf Europolu varoval, že s uprchlíky k nám přichází i teroristé. Podnikala se v Evropě nějaká opatření, když byl tento fakt oficiálně znám? Proč dle vás Němci s těmito riziky nic dostatečně nedělali?

Věřím, že policie a tajné služby dělají, co je v jejich silách. Ale v tom je ten problém: kdo je „v hledáčku tajných služeb“, musí být pokládán za nevinného a vinný je, až vystřílí kalašnikova do lidí.

Myslím, že svalnaté řeči a volání po silné ruce jsou vůbec ten nejhorší vedlejší efekt atentátů.