Považujete Brexit za něco přelomového, nebo se prostě jen z nějakého celku chystá oddělit jedna jeho část a je z toho přehnané pozdvižení?

Když jsem se o Brexitu dozvěděl, tak jsem měl podobný pocit, jako když se dělilo Československo na Českou a Slovenskou republiku. Živě si to pamatuji a tehdy jsem měl pocit něčeho závažného a trošku tíživého. Ale byl jsem si vědom toho, že každý má svoji cestu. A když se na to zpětně díváme, tak to dopadlo všechno dobře. Stejně tak v této chvíli nemůžeme říct, ani jestli je Brexit dobře, nebo špatně. Prostě se to stalo.

Moc jsem nesledoval sdělovací prostředky, jak to komentují. Jednak proto, že nemám moc času, a jednak proto, že jsem se začetl do Holečkovy jihočeské kroniky „Naši“. Popisuje v ní, že už v té jeho době, okolo roku 1900, se lidé bavili jenom o politice. Ale on že ještě pamatuje, že lidé u stolu – bylo to v jižních Čechách – diskutovali třeba o náboženských otázkách, a to bylo vždy takhle. Tak bych jenom upozornil, že dnes politika zaměstnává naši mysl příliš mnoho. Vyplňuje ji z 90 procent a mělo by to být tak ze třiceti procent.

Určitě ji hodně zaměstnává budoucnost Evropské unie, společenství, do něhož jsme před dvanácti lety vstoupili. Jaký další její vývoj očekáváte?

Nedávno vyšla i v češtině výborná knížka amerického zpravodajského experta a geopolitického prognostika George Friedmana Ohrožená Evropa s podtitulem Rodící se krize, v originále se to jmenuje Flashpoints: The Emerging Crisis in Europe. Autor George Friedman je maďarský Žid, který žije v Americe. To jsou většinou ti nejchytřejší lidé, protože mají jednak židovskou vnímavost ke společenským otázkám a zároveň americkou efektivitu, takové dobré politické myšlení. A navíc Friedmanovi předci pocházeli částečně z Bratislavy, takže to je dílem i náš člověk. Jeho základní teze je, že Evropa se pravděpodobně bude rozpadat, nemusí to ale znamenat odchod z Evropské unie. Může to znamenat jenom oslabení vazeb.

Čím to oslabování vazeb v Evropě vysvětluje, když ve skutečnosti po Brexitu unijní špičky volají po ještě větší integraci?

Zdůvodňuje to tím, že každý evropský stát má jiné cíle. To, že mají jiné cíle Řecko a Německo, je jasné, ale on tam několikrát zdůrazňuje, že jiné cíle má Francie, pro kterou je klíčovou otázkou nezaměstnanost, a Německo, pro které je klíčovou otázkou vyvážet zboží. Friedman uvádí, že 40 procent německého HDP závisí na exportu a z toho půlka jde do zemí Evropské unie, třeba u Číny to je jenom 30 procent. V ekonomickém zájmu Německa tedy je a vždy bylo, aby se vytvořila nějaká zóna volného obchodu, nějaká Evropská unie, ať už se to zdůvodní jakkoli, nebo se k tomu přidá nějaká další hodnota.

Friedman tam má bezvadnou myšlenku, když říká: „No ale představte si, že máte Evropskou unii a v té Evropské unii mají všechny členské státy stejná práva. Jakým způsobem pak můžete tu Evropskou unii ovládnout?“ On říká, že jedna z těch cest je byrokracie. Vytvoříte tak složitou byrokracii, že tomu nikdo nerozumí, nakonec jenom ti její tvůrci. A v rámci té byrokracie pak můžete snadno tahat za provázky. To je přesně to, co se stalo na začátku Evropské unie.