Vážený pane místopředsedo, vážené paní ministryně, vážené dámy, vážení pánové,

já jsem skoro měl pocit, že paní ministryně se někdy zvedne a bude odpovídat na otázky, zejména na otázky, které jsou tak citlivé, které tady naznačil pan kolega Bartošek. Já jsem minule ve svém vystoupení poněkud obsáhleji poukazoval na legislativní nedostatky, na zjevné rozpory, které v návrhu zákona jsou, na zjevné chyby, které tam jsou, ale tady dochází - a říkala to opakovaně paní zpravodajka - k poukazování na skutečnost, že všechno, co se tak zvaně tváříme, že se bude řešit, se jenom zhorší a zkomplikuje. Toto je systém, který ve svém důsledku možná vyhovuje Ministerstvu práce a sociálních věcí, které zaměstná dalších dva tisíce úředníků, to je bezvadné, ale jestli přijímáme zákony kvůli tomu, abychom zaměstnávali úředníky, tím si nejsem jist, jestli je to úplně naším cílem. Možná Státnímu fondu rozvoje bydlení, resp. developerům na něj napojeným, kteří s největší pravděpodobností budou muset postavit v nejbližších letech desítky, možná stovky tisíc malometrážních bytů. Zase moc nechápu, proč by nemohly tyto byty vznikat na normálním trhu a proč si představujeme, že je má stavět stát a vytvořit z toho znovu systém státního bydlení, zejména po zkušenostech, které s tím máme nejenom z této země, ale ze všech zemí světa, které tímhle způsobem fungují. Dobře víme, že tam ta gheta opravdu vznikají a že půjdeme jenom cestou jejich prohloubení.

A pak tady zaznívají naprosto jasné otázky: nedojde k tomu, že ti, na kterých ušetříme, budou ti spořádaní? Budou zejména ti důchodci, kteří možná z hlediska něčího pohledu dneska bydlí v nějakém trošku více cenném bytě, než by byla možná představa Ministerstva práce a sociálních věcí, v jakém bydlet mají. Ale bydlí tam celý život. Mnohdy celý život odpracovali v této zemi a my jim teď řekneme ne, tak my pro vás radši postavíme sociální byty, do kterých vás přestěhujeme, protože už vám nejsme ochotni a schopni přispívat na to, abyste dožili v tom, kde jste žili celý život, protože se nám to zdá příliš drahé. Já kladu fakt otázky, možná, že to tak není, možná, že paní ministryně vystoupí a přesvědčí nás. Zatím nás ani návrh zákona, ani důvodová zpráva úplně nepřesvědčily. Paní ministryně se svým obvyklým klidem věří, že to tady vysedí, takže můžeme říkat cokoliv a ona v poklidu počká na to, až ji vládní koalice v závěru hlasování podpoří a propustí zákon do druhého čtení. Může se tak samozřejmě stát. Ale ptám se - nedojde opravdu k poškození těch, kteří dneska si ty dávky zaslouží a naopak k prohloubení problémů, které máme s těmi, kteří si je fakticky v mnoha případech bych skoro řekl až nezaslouží nebo je minimálně sporné, jestli si je zaslouží. A zřídíme tisíce nových státních úředníků, dva, kteří se o ně tak zvaně budou starat, aby je dostali do práce. No nejsem starostou, nikdy jsem jím nebyl, ale zkušenosti většiny starostů říkají, že to skoro nejde, že ti lidé, kteří chtějí pracovat a mají nějakou vůli, tak většinou pracují. Není prostě pravda, že zřídíme-li v místě tisíce pracovních míst a přivedeme státního úředníka, který bude dohlížet na to, aby dotyčná osoba, která není ochotna plnit své závazky a není schopna si přivydělat, aby začala pracovat, že někdo začne pracovat. Já myslím, že to je fakt strašně naivní představa, která fakt nefunguje. Navíc je to tak, že mnohdy ti lidé někde třeba i na černo pracují, ale zase to pak nepřiznají nebo jsou to nějaké přivýdělky, které jdou zcela mimo systém a vůbec se do něj nepromítají.

Takže já bych velmi poprosil, jestli by před ukončením obecné rozpravy mohlo být odpovězeno. Já chápu, že paní ministryně možná nechce odpovídat na právní výhrady, to bych snad ještě chápal, že jsme schopni vyladit mezi prvním a druhým čtením a pokoušel jsem se tady minule prokázat - a každý si může najít můj proslov - jaké jsou tam roztomilosti v definicích pojmů a v dalších věcech, kolik budeme chtít od osob, u kterých se tváříme, že je potřeba, aby jim nějakým způsobem stát pomáhal, kolik po nich vlastně chceme papírování, úřadování, jak musí do osmi dnů všechno, co změnili, nahlásit a podobné a podobné věci. Ale to, dejme tomu, chápu, že jsme schopni vyřešit mezi prvním a druhým čtením, kdyby na to bylo dost času, což již teď zjevně není a zjevně nebude. Já myslím, že ten zákon v nejlepším případě dopadne jako ten předchozí, že prodloužíme lhůtu o dvacet dnů a paní ministryně si řekne: mám splněno, dostala jsem zákon prvním čtením a Sněmovna si oddechne a řekne: no už se s takovouhle věcí nebudeme dále trápit. Je to možný kompromis. Já ho pokládám za zbytečný, protože si myslím, že tady to nejsou problémy jenom právního a věcného charakteru, ale že tady je to naprosto koncepční problém, který přichází s tezí, že stát má stavět tisíce nových bytů, stát má dohlížet na bydlení, stát vyplácí jednotnou dávku, jednotný příspěvek a celý ten systém je zřízen jednotně.

Já si myslím, že takhle to prostě nemůže fungovat a budeme-li se o to pokoušet, tak to vždycky dopadne špatně. Problém je, že pomoc, která má jít těm potřebným, má jít v místě a v čase a ve financích, které jsou v tom místě obvyklé a potřebné. A nikdo to nedokáže určit centrálně pro Prahu 1 a 2 stejně jako pro Aš nebo Jablůnkov. To se prostě nedá udělat a čím víc se o to snažíme a čím víc do státu zavádíme těchto normativů, tím se dostáváme do komplikovanější situace. Místo co bychom byli schopni říct - obce mají nějakou naši důvěru, případně jim přidáme nějaké peníze, tak se pořád snažíme vytvářet jednotné státní systémy a pak se strašně divíme, že nám nefungují, protože ta země je trochu různorodá a podmínky v jednotlivých místech jsou velmi různorodé.

Děkuji za pozornost.