Děkuji za slovo, pane místopředsedo. Já bych se ráda vyjádřila vůbec k celému návrhu novely zákona o pedagogických pracovnících a zároveň trochu i prezentovala stanoviska různých odborných asociací, rovněž tedy i stanovisko svoje a později i představím a zdůvodním své dva pozměňovací návrhy. Mnohé zde už bylo řečeno, takže se nechci úplně opakovat, ale znovu připomenu, že k návrhu novely byla formulována celá řada připomínek. Jenom v rámci meziresortního připomínkového řízení přišlo na Ministerstvo školství 221 připomínek a z toho jen Česká konference rektorů jich formulovala 55. 

Negativní stanovisko naformulovalo 14 školských organizací a já je tady nebudu jmenovat, protože mám pocit, že je tady před mnou někdo jmenoval, ale skutečně všechny možné... Asociace děkanů, Rada vysokých škol, konference rektorů, tyto všechny organizace vyjádřily negativní stanovisko a skutečně si nevybavuji snad jedinou, která by vyjádřila stanovisko pozitivní. Ti kritici novelu označují za dekvalifikační a deprofesionalizační, neboť podle nich ohrožuje kvalitu vzdělávání tím, že zavádí právě institut uznávání kvalifikace učitele někomu, kdo ji ve skutečnosti nemá, kdo nemá pedagogické vzdělání, což není možné v žádné jiné zemi Evropské unie.

Často se uvádí argument, že dobrý učitel nepotřebuje papír, nepotřebuje školu. To tvrzení není úplně nesprávné, protože diplom skutečně nezaručí to, že se jedná o dobrého učitele, nicméně jak už jsem tady říkala, ty nejnovější analýzy České školní inspekce ukazují, že kvalifikovanost a aprobovanost jsou klíčovými faktory, které přímo souvisí s lepšími vzdělávacími výsledky. Jinak tedy řečeno, žáci těchto kvalifikovaných učitelů dosahují v průměru lepších výsledků. A zkušenosti z mezinárodních šetření naznačují, že tento fakt se ukazuje nejsilněji v matematice a v přírodních vědách, méně potom v čtenářské gramotnosti.

Musíme si uvědomit, že učitel má před sebou ve třídě i řadu dyslektiků, má tam děti s lehkým mentálním postižením a v rámci inkluze si s nimi musí poradit, takže ta metodika výuky je skutečně velmi důležitá, učitel si s nimi musí, s těmito žáky, poradit, což i při dobré vůli vystudovaný inženýr zkrátka nedokáže. Odborná veřejnost varuje před snahou Ministerstva školství snížit požadavky na kvalifikaci učitelů u zákonně regulované profese v době, kdy naopak rostou nároky na profesionalitu učitelů. Já osobně musím přiznat, že v této otázce nemám úplně vyhraněné stanovisko. Na jednu stranu si uvědomuji, že snížení požadavků na kvalifikaci učitelů není dobrá cesta, a chápu stanovisko vysokých škol vzdělávajících učitele, na druhé straně nemohu být hluchá k hlasu ředitelů, kteří potřebují občas a někde zaměstnat nekvalifikovaného učitele, aby vůbec mohli zajistit výuku ve škole, a to především odborných a přírodovědných předmětů.

To uznání kvalifikace však není jediný kontroverzní bod novely. Bouři reakcí vyvolává i zavedení pozice školského logopeda, také o tom tady už trochu byla řeč. To zavedení nového pojmu školský logoped totiž může vnést do praxe zmatek, rodiče budou pojmy školský a klinický logoped velmi obtížně odlišovat, přitom vyšetření logopedem zdravotníkem je zásadní a nelze akceptovat, aby tu zdravotnickou diagnostiku prováděli školští pracovníci, protože značná většina dětských pacientů má i neurovývojové poruchy a často i další přidružené obtíže, které vyžadují komplexní přístup a spolupráci s neurology, foniatry a podobně.

Nicméně práce speciálního pedagoga pro vady řeči je ve škole zcela potřebná a záslužná, ale není možné je nazývat logopedem, který už z podstaty pojmenování jasně deklaruje resort působení, vzdělání a kompetence. Co dále ale v novele naprosto chybí, jsou sociální pedagogové. A potřeba škol mít k dispozici sociálního pedagoga je po těžkém období covidu a po integraci ukrajinských žáků velmi vysoká a financování těchto pozic se stále ověřuje prostřednictvím šablon a podobně. A vzhledem k té vysoké finanční nárokovosti by stačilo, kdyby tyto podpůrné pozice byly v zákoně alespoň uvedeny a bylo by tak snadnější na ně poté navázat systém financování.

Sociálním pedagogům by se dle mého mělo dostat minimálně stejné pozornosti jako navrhovaným školským logopedům. Škola potřebuje pracovníka, který bude koordinovat součinnost mezi školou, úřady, rodiči a nezáleží na tom, jestli ho budeme nazývat sociálním pedagogem, sociálním pracovníkem nebo sociálním koordinátorem. Ukotvení této pozice by zlepšilo postavení sociálních pedagogů, kteří pomáhají dětem vymanit se ze vzdělávacího neúspěchu, který často pramení z nechuti ke škole, z absence, nemotivujícího rodinného prostředí, kam třeba už třídní učitel svojí intervencí nedosáhne.