Lidovci ve svém nejtypičtějším formátu. Průser za průserem, preference na bodu mrazu, silná slova ve vzduchu, kritika, výzv,a apely… A pak přijde jednání tzv. předsednictva a ticho po pěšině. Bratři a sestry, co sme si to sme si, hlavně klídek a jedeme dál. Dokud alespoň pár korýtek zůstává, není co řešit. Vono se to zase nějak….

Nemohlo to skončit jinak. Mafiánské klany potřebují nějaký čas na to, aby se vytvořily nové vazby, nové závislosti, nové „neviditelné“ předivo vnitřních vztahů, které v nesourodém společenství nejrůznějších názorů a preferencí udrží alespoň jakés takés zdání jednoty. Zatímco většina ostatních politických stran těží spíše z role silných osobností, přirozených vůdců, nebo alespoň uznávaných odborníků (Babiš, Bartoš, Okamura, Šlachta, Fiala), lidovecký kormidelník je obvykle výslednicí vzájemných kompromisů a ústupků mezi nejsilnějšími klany a skupinami, rekrutujícími se obvykle z moravských krajů.

Výhodou takového uspořádání je relativní dlouhodobá stabilita strany, nevýhodou totální neviditelnost jejích představitelů, neb ze silnějších osobností mají klany podvědomý strach. Klause, Topolánka, ale i Nečase, Paroubka si pamatují všichni, kdo by si ale vzpomněl na Svobodu, nebo Kasala? Výjimkou je samozřejmě Josef Lux, ale ten působil v jiné době za zcela jiných okolností, kdy se poměry v KDU-ČSL do dnešní podoby teprve krystalizovaly. A samozřejmě i Pavel Bělobrádek, který ovšem nastoupil ve chvíli lidoveckého pádu mimo parlament a bylo třeba něco změnit, něco dělat. Křídla jemu i celé straně byla ustřižena ve chvíli ambiciózního koaličního projektu se Starosty. A od té doby nastalo jen zmatené tápání a pozvolný úpadek.