Evropská unie se probrala z koronavirového šoku, že její struktury pár měsíců nikdo nepotřeboval. Pod bičem německého předsednictví, které má zjevně nejpodrobnější plán za celou dobu existence EU, k čemu členské státy přinutit, se řítí vpřed ke stále těsnějšímu svazku. Tentokrát je hnacím motorem stále rychlejší evropské integrace společné zadlužení. A ne malé. Kromě monstrózního šestiletého rozpočtu EU (víceletý finanční rámec pro roky 2021 až 2027, zkratka VFR), který zohledňuje vystoupení Velké Británie z EU, ve výši 1 100 miliard eur (tedy 29 700 miliard Kč), se nepopulární evropský projekt Zelená dohoda pro Evropu (European Green Deal) zabalil do tzv. Fondu obnovy EU (Next Generation EU) za „pouhých“ 750 mld eur (20 250 mld. Kč). Peníze na Fond obnovy ale EU nemá a Evropská komise si je chce vypůjčit na finančních trzích.

Aby se tažní koně nerozutekli…

Na konci srpna k tomu má Evropská rada (vrcholní zástupci členských států – za nás premiér) najít stanovisko. Evropský parlament je ohromně pro, má jen další „chytré“ nápady na doplnění. Bohužel rozumných lidí, jako jsou zástupci SPD, respektive celá frakce Identita a demokracie (ID), je v Evropském parlamentu proklatě málo na to, aby dokázali něco smysluplného prohlasovat. Evropská komise celý ten nápad předkládá a bude pak procesovat půjčky na finančním trhu. Takže místo rychlé pomoci zemím nejpostiženějším koronavirem (mohlo a mělo se jim pomáhat už před pár měsíci, cílená materiální pomoc by zachránila spoustu životů v Itálii nebo Španělsku) se budou hledat způsoby, jak si půjčit (všichni společně) a dát peníze navíc i zemím, které je nijak zvlášť nepotřebují. Kritéria pomoci jsou nastavená tak, že s žádným koronavirem nesouvisí. Například jde o kritérium nezaměstnanosti s ohledem na nezaměstnanost mladých. Fond obnovy je tak spíš nástrojem „dlouhé opratě“, aby se tažní koně nerozutekli. Kdo totiž nejvíc spěl k odchodu z EU? Nejspíš jižní země EU. Speciálně v Itálii a Španělsku byli strašně rozhořčení, jak se na ně další země EU se zájmem dívaly, jak jim umírá neskutečně spoluobčanů. Napřed jim vůbec nepomohli, později dost zdráhavě. Zmíněné země chtěly co nejdřív vystoupit z eurozóny, což by později mohlo vést k odchodu z EU. Psala o tom i analytická skupina Bloomberg, jejíž názor berou v potaz všechny velké finanční domy, takže situace byla dost vážná.

Je snad Merkelová protektorkou států V4?

Další, kdo zvolna spěl k výstupu z EU, byly státy Visegrádské čtyřky (V4). Jsme tedy už dlouho svědky „odborného dohledu“ kancléřky Merkelové, která se vždy sejde s nejvyššími představiteli V4 předtím, než jim je dovoleno sejít se samotní. Dost nechutné. V tomhle „dvouhlavém“ rozpočtu jsou úplně zřetelně vidět zvýhodnění jak pro Polsko, tak částečně pro Slovensko. Maďarsko se dost „cuká“ se schválením, takže nyní může čekat „dáreček“. Posledním žhavým kandidátem na odchod z EU, i když tak oslabeným, že už se jen plouží, je Řecko. To, co se Řekům v tomhle století děje, nemá obdoby a nabízí se srovnání s politikou appeasementu před II. sv. válkou. Napřed přišlo finanční zničení, které souvisí se vstupem do eurozóny. Stalo se tak přesně tak, jak varoval v roce 1996 Václav Klaus starší, když argumentoval, jaké nevýhody bude euro mít. Poté přišlo ještě „doražení“ pod hlavičkou pomoci z dluhů a teď už jde o boj za územní celistvost. Vše asi neskončí dobře. A opět, ostatní státy EU situaci v Řecku, jeho boj o ostrovy i o pozemní hranici, jen s nezúčastněným zájmem pozorují, případně ještě pomáhají tureckému agresorovi.

Co potřebujeme, nám just nezaplatí

Vraťme se ale k dvourozpočtu EU, o kterém se bude intenzivně jednat letos v létě. Další významnější jednání je třeba už tento pátek, kdy do Bruselu jede premiér. Důsledky takhle obrovského rozpočtu, z velké části na dluh (těch 750 mld. eur ve Fondu obnovy, tedy víc než dvě třetiny celého rozpočtu EU na šest let). Zavážeme se na roky dopředu (možná i desetiletí) a nevíme vlastně k čemu. Peníze se vyčerpají teď, respektive nejpozději do tří let, ale splácet je budou naše děti. Splácení se totiž předpokládá od roku 2028, v optimistické variantě už o dva roky dříve. Premiér se v ČR tváří, že s postupem nesouhlasí, ale v Bruselu jim vše odkývá. Přitom jedním dechem dodává, že položky, na něž bychom peníze opravdu potřebovali, což je záchrana OKD či dostavba různých dálnic, si musíme zaplatit ze svého a EU nám peníze nedá. Poradci totiž Babišovi řekli, že peníze vynaložit na naše priority nejdou použít. Poláci ovšem z evropských peněz staví. Tak jak je to doopravdy? Poněkud nechápu. Proč podporovat celoevropské zadlužení, když ho sami nepotřebujeme? Premiér sám uvádí, že si na finančních trzích ČR dokáže půjčit dokonce se záporným úrokem, tj. ještě nám zaplatí, že si od nich půjčíme. Proč ale zadlužování podporovat, když naši představitelé sami přiznávají, že na něm proděláme (i Polsku a Slovensku byly nabídnuty určitě zásadní výhody, západní státy na navrhovaném dluhovém mechanismu vydělají proti současnosti jednoznačně, proto ho taky chtějí). A my zase nic. To opravdu musíme být za největší pitomce v EU? Takže jsme si shrnuli, že Fond obnovy ekonomické výhody pro ČR nemá.

Ledabyle jako dosud? Už ne!

Má tedy akceptace rozpočtového balíčku pro Českou republiku alespoň politické výhody? Tady je situace ještě tristnější. Společným dluhovým závazkem se vlastně ještě pevněji, než dosud, připoutáme k Evropské unii. A dál si omezíme státní suverenitu či její zbytky. Věděli jste třeba, že EU chce zavést další zdroje financování, jakési evropské daně, ale u dvou z nich se nyní nesmíme dozvědět celý plán, jen náznaky? Přitom letos koncem léta se o balíčku šestiletky evropského rozpočtu a Fondu obnovy bude rozhodovat na Evropské radě principem jednomyslnosti. Platí tedy, že nesouhlasí-li jeden stát, padá vše. O návazných „evropských daních“ se ale už bude zjevně rozhodovat na Radě (ministrů daného rezortu, tedy zřejmě ministrů financí) a to principem kvalifikované většiny. Tu už jsme si v minulosti vyzkoušeli (při rozhodování o migračních kvótách), tam nás kdykoli přehlasují, a to nejen Českou republiku, ale i všechny státy bývalého RVHP, které jsou v EU. Nedosáhneme dokonce ani na blokační menšinu. Jaké je proti tomu postavení třeba Německa a Francie, nemusím asi ani naznačovat. Tahle procesní pravidla nejsou náhodná. Byla roky pečlivě cizelovaná, aby vše dobře a nenápadně vyšlo. Musíme se tedy na procesní pravidla o to víc soustředit. Není možné ledabyle schválit na Evropské radě, že se následně o něčem bude hlasovat kvalifikovanou většinou. Dosavadní stav ČR zásadně znevýhodňuje, což se nedá „okecat“.

Vysmeknout se šílencům

Závažný problém v České republice je, že ti, co rozumí procesům v Evropské unii, znají právo a praxi v EU, jsou většinou už mentálně na straně Evropské unie. Poradí tedy těžko premiérovi něco, co bude ve prospěch ČR a proti zájmům EU nebo nejsilnějších států EU (Německa, Francie apod.). Tím jsme ve velmi nevýhodné situaci. Němcům se nic podobného nestane, ti si důsledně hájí národní zájmy třeba i proti orgánům EU (jako nedávno Merkelová). Ovládají totiž EU, ale ne stoprocentně, nebo se aspoň někdy tváří jako že ne. Pokud ovšem naše státní správa a vládní poradci budou příliš fandit EU, bude to v neprospěch nás všech v České republice a těžko pak ze závazků, které nám vzniknou, vycouváme. Na druhou stranu nefandím ani vlivu jiných států světa na dění v České republice, ať už se to týká USA, Ruska nebo dalších. Napadá mne kacířská myšlenka, že zkoušky do státní správy by neměly sestávat z testu znalostí a procesů, ale hlavně z toho, jak je daný člověk schopen vyhodnotit, jaké řešení v jednotlivé situaci České republice a jejím občanům prospěje a jaké nikoli. V uvedeném směru by mohly probíhat i bezpečnostní prověrky. Já, vím, jde zase o utopii, která ale naznačuje, co je náš hlavní současný problém. Může se ovšem stát, že většina občanů usoudí, že rozpustit národní identitu ve federaci Evropské unie (tam vše přesně spěje), problémem není, a budou rádi. Také se ale může stát přesný opak. Ukázala to koronavirová krize, kdy EU zůstala osamocená jako nadbytečná struktura, členské státy si poradily i bez ní. To zřejmě spustilo v bruselských institucích paniku, kdy tlačí na sílu šílený Fond obnovy, který neskutečně zrychlí evropskou integraci nebo naopak povede k jejímu překvapivému zániku. Na to, jak vše dopadne, si počkáme do podzimu. A mějme na paměti, že pasivní čekání hraje do karet Evropské komisi a federalistům. Na vás je, v jakém státě chcete bydlet a jestli nám budou vládnout námi volení politici. Nebo ne.