Včera jsem se spolu s dalšími hosty zúčastnil slavnostního aktu v Památníku Tomáše Bati ve Zlíně. Konečně je replika letadla na svém místě, objekt je dokonale a pečlivě opraven. Máme se opět čím chlubit – je to krásné, památné a úctyhodné místo.

Jen mě v souvislosti s pronášenými projevy řečníků opakovaně napadala jedna myšlenka: proč se objektivně nepopíše celá, velmi obtížná cesta vedoucí k včerejšímu slavnostnímu dni.

Pokusím se tedy o to sám. V době, kdy Zlínu i Zlínskému kraji vládla ODS, došlo k neformální dohodě mezi tehdejším hejtmanem a primátorkou města o uvolnění celého objektu a krocích, které je potřeba synchronně podniknout k tomu, aby jako poslední v řadě bylo možno bývalý Dům umění opravit do původní podoby. Dané slovo bylo oběma stranami beze zbytku splněno za poměrně kratší dobu, než za jakou proběhla regenerace současného Památníku Tomáše Bati (zhruba 8 let), kdy byla mimo jiné revitalizována a kompletně pro potřeby Krajské galerie upravena budova č. 15 (z prostředků Zlínského kraje) nebo z prostředků města a dotací EU vybudováno Kongresové centrum.

Oba objekty dnes slouží na 100 % obyvatelům města i regionu. Například bez Kongresového centra by dnes – i díky mnohaleté nečinnosti radnice ve věci rekonstrukce Velkého kina – nebylo možno ve Zlíně pořádat Mezinárodní festival filmů pro děti a mládež, ale i řadu dalších významných akcí.

Pokud by v letech 2003–2010 nebyly učiněny tyto zásadní finanční, logistické i politické kroky, dodnes by zlínská Filharmonie Bohuslava Martinů i galeristé pracovali v neutěšených a pro kulturu nedůstojných podmínkách. Proto chci za sebe (když to neučinil nikdo ze včerejších řečníků), poděkovat bývalé primátorce Ireně Ondrové i bývalému hejtmanovi za ODS za nezměrnou odvahu a energii s jakou realizovali džentlmenskou dohodu mezi městem a Zlínským krajem. Jen díky ní jsem se i já mohl zúčastnit včerejší malé, ale důstojné slavnosti.