Vztah lidí k Evropské unii ovlivní více chování národních politiků než její reforma, řekla v rozhovoru pro ČTK eurokomisařka Věra Jourová. Nejen v České republice podle ní není dost lídrů, kteří by se hlásili k tomu, že rozhodnutí Bruselu jsou také jejich rozhodnutí. „Jestli se Brusel přiblíží občanům, na tom budou mít obrovský podíl národní politici, to se vůbec netýká této reformy. To se týká dlouhodobého problému, že v Bruselu ministr něco odsouhlasí, a pak se k tomu doma nezná,“ řekla ČTK Jourová. Dodala, že podobný přístup není českou vymožeností. „Nemáme dost těch národních politiků, kteří by řekli – Brusel, to jsme my a i my jsme o tom rozhodli,“ poznamenala Jourová.

Bohužel nemohu s konstatováním paní komisařky Jourové bezvýhradně souhlasit, zejména pokud jde o to, co podle ní bude mít zásadní vliv na další osud projektu Evropské Unie. Pokud se paní komisařka zmínila o českých politicích, ministrech, kteří v Unii nějak jednají a hlasují a doma se ke svým unijním rozhodnutím neznají, pak bych opravdu chtěl vědět o jaké dámy či pány – jmenovitě – jde. Neadresná, politická korektnost je na dvě věci a ještě stále vím přesně, proč jsem požádal o členství v  Hnutí ANO2011 a proč jsem pro něj od roku 2012 aktivně pracoval ne jako straník, ale jako občan, který byl mimo jiné právě s touto neadresností a falešnosti velmi nespokojen. Proto bych, opakuji, velmi rád slyšel jmény politiků a ministrů, kteří se na půdě EU, EP, EK chovají jinak, než nás nakonec informují a tedy nehájí, to proč jsem si je zvolili – zájem Českých republiky!

A znovu po x-té, za sebe, zcela jasně říkám, že pokud se EU nezreformuje, pokud svou roli nesehrají národní politici (v tom má paní komisařka jistě pravdu), ale! hlavně  - pokud svou roli nesehrají především ti výkonně privilegovaní občané, které Český národ vyslal do Unie hájit NAŠE zájmy, proto tam byli přece zvoleni! – tedy euro-poslanci v různých funkcích a postavení - pak jsou jejich veškerá vzletná politická prohlášení na dvě věci. Pokud jde o Evropskou komisi – možná to vidím příliš jednoduše – ale Evropská komise přece není žádnou (ani jako by) Evropskou vládou, která byla vytvořena celoevropskými volbou jejích členů. I Evropská komise se skládá z politiků volených na národní úrovni - kde se tedy vzal jejich nikoliv jen pocit, ale evidentní snaha hájit především Evropská témata? (a otazníkem je, kdo vlastně ty Evropská témata definuje jako hotovou věc).

Nějak nerozumím, k čemu Evropský parlament, který má k dispozici řadu svých výborů a komisí a v rámci své práce i masivní byrokratický úřednický aparát, vytvořil další mocenské centrum nazvané „Evropská komise“, pokud se nad tím zamyslím, pak skutečně postrádám – pokud není reforma unie jen verbálním cvičením - racionální odůvodnění další existence Evropské komise. Evropský parlament je složen z několika stovek! národních poslanců a dle mého soudu,  jen a pouze oni mají odpovědnost navrhovat a také právo projednávat a rozhodovat (hlasovat) o věcech, které Evropský parlament, jeho poslanci, považují za důležité, ne „nějaká“ formálně nepolitická Evropská komise. Celkem bez problémů se ztotožňuji s argumentem, že vývoj a existence Evropské komise tak, jak se aktuálně projevuje (a dalších orgánů Evropské unie) je paradoxně závislá na tom, že doposud vlastně není jasně stanoven konečný integrační cíl, a že rozsah výkonných pravomocí Komise je velmi závislý na benevolenci Rady a Evropské rady, tudíž i na preferencích momentálních národních vlád – z nichž některé sami sebe již otevřeně řadí do postavení lídrů (tzv. první rychlost), z čehož vyvozují i své politicko-mocenské postavení jako těch rovnějších mezi rovnými … což se opět návazně projevují v jejich čím dále větší aroganci – a zásadní nebezpečnosti pro pokračování původně smysluplných ambicí zakládaného Evropského společenství….. Pokud je v definici Evropské komise uvedeno, že se jedná o politicky nezávislý orgán EU a zároveň má kompetenci předkládat návrhy evropské legislativy – pak v tom vidím opět zásadní logický problém – jak může politicky nezávislý subjekt předkládat EP zákony, mající nepochybně značný politický dosah a musí disponovat příslušnou politickou podporou? Koho, když je nepolitický?! Proč to nedělají zvolení evropští poslanci? Nemohu si pomoci – jde o nikým nezvolené další mocenské centrum, které mimo jiné právě svou existencí vyjímá komisaře z odpovědnosti vůči národním občanské veřejnosti, která je volila jako své zástupce do EP! A nepochybuji, že nic nevzniká a neexistuje jan tak!

Pozn.: Rakouský kancléř Sebastian Kurz promluvil na tradiční bezpečnostní konferenci v Mnichově. Prohlásil mimo jiné, že EU místy paralyzuje sama sebe, protože vytvořila struktury, které už nejsou životaschopné.  EU by se měla vrátit ke svým kořenům, zachovat si vnitřní svobodu, ale své vnější hranice opravdu lépe chránit. Pokud si EU uchrání své hranice a potáhne v tomto úsilí za jeden provaz, vnitřně posílí a bude hrát větší roli i na mezinárodní scéně. Jak nebetyčný rozdíl mezi mladým progresivním nevypitým mozkem a tím kdo reprezentuje EK, že?

....ANO – nejprve musíme zajistit naši BEZPEČNOST a teprve poté prosperitu. Prosperita je pak předpokladem a základem pro smysluplnou a efektivně projevovanou (realizovanou) solidaritu – NIKOLIV NAOPAK! Podcenění bezpečnosti spolu s naivní neracionální, nekompetentní solidaritou (na svém území!) definitivně zničí to jediné, co je nezbytnou podmínkou solidarity – a všichni dohromady budou mít potom co? No........ nechci být sprostý.

Klíčem k lidem, pro které je Evropská unie symbolem nesmyslných regulací, je podle Jourové především otevřená a srozumitelná komunikace. „Bylo by fajn, kdyby za unii hovořili lidé, kterým občané rozumějí, kteří budou přijatelní i určitou přiměřeností a schopností vnímat různé pozice z různých částí Evropy,“ míní Jourová.

Dovolím si dodat – bylo by fajn, kdyby za unii hovořili lidé, kteří rozumějí tomu, co jim občané sdělují. Klíčem k lidem žijícím v Evropě je hlavně nevymýšlet nesmyslné regulace, pak odpadne i potřeba je komunikovat, obhajovat a ospravedlňovat (viz „Kvóty“, „Evropská směrnice o zbraních“ atp.)

Problém je v tom, že občanská veřejnost, obyčejní lidé to tak, jak to vidí paní komisařka, nevnímá  – a že to tak nevidí, není jejich problém a faktem je i to, že to není zdaleka jen problém národních politiků. Mimo jiné - kolikrát jste (jsme) měli možnost se setkat s evropským poslancem při nějaké diskusi, kolikrát a jak s námi evropští poslanci diskutovali (musím říct, že v tomto směru nemohu právě panu Teličkovi nic vytknout – tedy v době, kdy byl součástí ANO), kolik legislativních návrhů řešených v EU bylo včas diskutováno jak s občanskou tak politickou veřejností? Jaká je kvalita komunikace mezi parlamentem a našimi zástupci v EP – tristní, a opět musím poznamenat, že paní komisařce nelze v tomto směru nic vytknout – naproti tomu, kdy například pan Špidla požádal o slovo v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR?!

Skepse k Bruselu, podle ní, byla patrná i u dnešního kulatého stolu, kde zasedli zástupci státních institucí i nezávislí odborníci. „Slyšela jsem tu českou pozici, která tradičně říká – my to nechceme. Takový syndrom malého státu. Ale my vůbec nejsme malý stát,“ řekla komisařka. V diskusi však podle ní zazněla i konstruktivnější stanoviska vyzývající k aktivitě. „Také tam padlo, že evropský zájem je i český zájem, z čehož mám vždycky radost,“ doplnila.

Otázka – a ví to, je s tím ztotožněno Německo, Francie, Belgie atp.? – tedy s tím, že se nepovažujeme za malý bezvýznamný stát, že se tak necítíme? Ano či ne?

Někde v diskusích zazněl názor, že Češi jsou „podrazáci“. Není tomu tak - byly to ve své době jiné země, které buď podrazily, nebo napadly Čechy a Slováky (1938), nebo je ponechaly na pospas okupaci (1968). Jde o historicky stejné země, které jsou dnes vážení zakládající členové EU. Jejich historie je historií zrady malého národa uprostřed Evropy v roce 1938. Následuje, ve spojení se Sovětským svazem společné vítězství nad Hitlerovským Německem 1945, 1948 - dohoda se Sovětským svazem na rozdělení vlivu v Evropě 1948 = ponechání ČR ve vlivu SSSR. V kontrastu s tím zajištění masivní ekonomické pomoci v podobě Marshallova plánu pro Německo a válkou zničenou západní Evropu. Následuje studená válka, která paradoxně, nicméně logicky zajistila příznivé podmínky pro rozvoj ekonomické síly „západu“. V roce 1968 znovu potvrzení rozdělení sfér vlivu mezi velmocemi. 1989 ukončení studené války, rozpad východního bloku, a mimo jiné i velmi aktivní účast na privatizaci Československé ekonomiky (není vulgární mluvit o „vyzobávání“?), jedné z nejlepších v RVHP. Opravdu má někdo pocit, že má právo nás školit v tom co je a co není solidární?!

Jinými slovy - naše historické zkušenosti s různými politickými systémy, s podrazy, s nutností národně i ekonomicky přežít v geografické oblasti trvalých staletých střetů východu a západu, nesrovnatelně významněji převyšují historické zkušenosti onoho povýšeneckého západu - co takhle opustit parketu ješitnosti a alespoň občas si nechat poradit?

Proč považuji západ za arogantní? Protože naše zkušenosti, naše vnímání řady procesů v EU, které jsou založeny a námi hodnoceny  právě na základě těchto zkušeností, jsou odmítány nikoliv v rovné, upřímné a podrobné diskusi, ale přezíravým mávnutím ruky – co vy nám, NÁM budete vykládat? Zvláštní je, že vždy, když oni vědoucí mávnou rukou, pak za několik měsíců oni sami zjistí, že ti zatracení Slované zase měli pravdu, ale přece to nemůžeme uznat, jak bychom vypadali před našimi voliči  – takže to ne oni, ale MY jsme projevili potřebnou uvážlivost a nakonec i moudrost. To je ten projev arogance o které mluvím.

Tož tak.