Vážení kolegové, kolegyně,

dovolím si jenom krátký exkurz do jakési teorie. Pojem zranitelnost je míra nedokonalosti zajištění ideálního stavu, což by byla nezranitelnost. Příklady naší zranitelnosti jsou asi takové - jenom velmi stručně - únik e-mailů pana premiéra, nabourání se do jednoho ze systémů Ministerstva zahraničních věcí, nezákonné odposlechy členů vlády a členů bezpečnostní rady státu, řada dílčích útoků na kritickou a ostatní infrastrukturu státu. Viz poslední útok, jak to tady zmínil pan ministr, který zasáhl v podstatě globálně, a pokud jde o tento útok, nikdo nemůže definitivně vyloučit, že ač na první pohled jde o nepříliš sofistikovaný útok, že nejde jenom o malou součást jakéhosi kompletního testování našich sebeobranných schopností, tedy i včetně zvyšující se intenzity teroristických útoků, jak jsme tomu svědky v posledních týdnech.

Přijmout opatření, která zranitelnost sníží na nejnižší možné minimum, jinými slovy přijmout odpovídající bezpečnostní opatření, a bezpečnost v tomto kontextu zahrnuje vnitřní bezpečnost státu a jeho vnější obranu.

Pokud jde o hrozbu, tak hrozba je něco, co vzbuzuje obavu, strach nebo ostražitost, která je úměrná povaze chráněné hodnoty. Tou chráněnou hodnotou je tento náš stát.

Pokud se tedy shodneme vzájemně na tom, že je to navýsost věc obrany a bezpečnosti, a nikoli politikaření, politiky, a pokud přibližně stejně vnímáme jak naši zranitelnost, tak i hrozbu a máme představu o aktuálních schopnostech, které evidentně nedostatečně reflektují již zmíněnou zranitelnost a hrozbu, pak je nikoli možností, ale nutností, aby stát, který mimo jiných atributů má k dispozici i jistou míru monopolu moci rozhodnout, musí konat v zájmu těch, kteří stát tvoří, kteří platí daně, ať už jde o občana, nebo subjekty, které v rámci státu fungují - od kritické infrastruktury přes významné informační systémy až po podnikatelské subjekty. Úkol zajistit obranu, tedy aktivní, ofenzivní obranu, logicky připadá Ministerstvu obrany, které v tuto chvíli i díky tomu, že jsme z různých důvodů desítky let upozaďovali význam kybernetického prostoru jako prostoru, kde bude docházet a již evidentně dochází k hybridním kampaním, k hybridním válkám, a tedy ke střetům, které mají nepřátelský charakter.

Jako člověk, který o vojenství něco ví, ctím jedno ze základních pravidel, a to, že nejlepší obranou, pokud jsem tedy v situaci, kdy se musím bránit, je útok - tvrdý, rychlý a nekompromisní. A nejenom to, nepřítel by měl mít i pojem o tom, že se tímto způsobem nejen chceme bránit, ale že jsme k této aktivní obraně i vybaveni technologicky, personálně i znalostně a legislativně. Rozhodně odmítám sedět se založenýma rukama a čekat, co se stane, a pak bědovat nad tím, co nám to ten nepřítel způsobil.

Dovoluji si poznamenat, že význam a dopad v podstatě vojenských operací cestou kybernetických prostředků je dnes minimálně v poměru 1:1 při porovnání s fyzickými schopnostmi vést ozbrojený boj. Pokud jde o naši připravenost se s touto skutečností vyrovnat, pak jsme na tom velmi zle, protože poměr našich výdajů do fyzické obrany činí cca 54 miliard korun a výdaje na kybernetickou obranu jsou řádově pouhé stovky milionů korun. To není ale problém jenom České republiky, českých ozbrojených sil. Je to náš budoucí problém. A jak se s ním dokážeme vyrovnat, určí i naše existenční přežití v budoucím světě, v naší složitější budoucnosti.

Tento zákon, jak ho navrhuje pan ministr a jak ho navrhuje koaliční vláda, tato kompetence, kterou doufám svěříme Vojenskému zpravodajství, je v této chvíli to jediné, co můžeme, vlastně ne můžeme, ale musíme nezbytně učinit. Nic jiného totiž k dispozici nemáme. Zároveň tento krok chápu jako první krok při budování nového druhu našich ozbrojených sil, sil kybernetické obrany.

A apeluji na vás, kolegové, abyste se na to podívali opravdu z toho věcného pohledu a tento zákon při třetím čtení schválili.

Děkuju za pozornost.