Vzhledem k tomu, že jsem od února tohoto roku obdržel několik dotazů na to, jestli je pravdivá informace, že 2. února 2024 Ruská federace vyhrála spor s Ukrajinou u Mezinárodního soudního dvora OSN v Haagu, jsem si mezitimní rozsudek z dostupných zdrojů ověřil. A od té doby také odpovídám, že ano. Ruská federace vyhrála a Ukrajina svůj spor prohrává.

Ovšem počet dotazů se poté, co o rozsudku mluvil během prezidentských voleb na Slovensku v televizní debatě jeden z kandidátů JUDr. Š. Harabin, zvýšil tak, že stejnou otázku dostávám už téměř každý den několikrát. I proto svou odpověď zveřejním alespoň článkem, abych na něj mohl odkazovat. Je zřejmé, že se tato fakta naši občané z médií hlavního proudu prostě nedozví. Asi se to jako informace někomu nehodí.

O co jde. V roce 2017 Ukrajina podala na Ruskou federaci žalobu právě u Mezinárodního soudního dvora OSN v Haagu (dále jen ICJ) a obvinila Rusko podle Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia. Už samotná žaloba působí jako paradox, zejména když si uvědomíme, co se odehrávalo na Ukrajině od roku 2014 a co způsobil zákaz používání ruského jazyka, v některých regionech pro většinově rusky mluvící obyvatele.

A nikoli jako paradox nyní také působí samotné rozhodnutí. Z nepromlčitelného zločinu genocidia může být nakonec odsouzena Ukrajina. Rozhodnutí ve dvaceti bodech žaloby skutečně Ruská federace vyhrála, včetně toho, že bylo odmítnuto obvinění, že se RF podílela na havárii boeingu Malajsijských aerolinií.

Navíc soud konstatoval, že RF v dobré víře dodržuje mezinárodní smlouvy. RF má podle soudu dál vyšetřit, proč v Rusku vybírali finanční prostředky na pomoc obyvatelům Doněcka, a zvýšit počet žáků, kteří se na Krymu učí ukrajinsky, když je jich v současné době je jen 197. Tolik stručně a jen fakta o tom, jak ICJ s žalobou Ukrajiny naložil. Jde o rozhodnutí v předběžné otázce (proto je rozsudek mezitimním), ale výsledek úplného rozhodnutí se dá předpokládat.

Na závěr jen připomenu svou úvahu právě z doby po roce 2014. Přece je nepřijatelné, abychom jako Češi zakázali Slovákům mluvit slovensky a Slováci nám česky, když si pro příbuznost obou jazyků rozumíme. A ani po rozdělení České a Slovenské federativní republiky, které pro mne bylo bolestivé, na dva suverénní státy, jsme nehledali, co nás rozděluje, ale naopak, jak společně postupovat. Proto jsem dál působil v Československém výboru a nacházel společná témata i s těmi, kteří byli v různých politických stranách, ale spojoval nás zájem o prospěch občanů obou států.

Rozbíjet je snadné, ale stavět, to už vyžaduje poctivou práci.