Vážený pane předsedo, vážený pane premiére, dámy a pánové. Před přerušením mé interpelace na premiéra Sobotku ve věci migrační krize zaznělo mnohé. Třeba to, že chceme-li přežít a žít v mírovém, bezpečnějším světě, pak řešením není a nemůže být expanze Severoatlantické aliance, militarizace evropské a světové politiky a silové přetahování velmocí. A taky to, že svět i Evropa čelí hrozbám, u jejichž zrodu stála právě taková sobecká, agresivní, či nezodpovědná politika.

Kritizoval jsem i servilní české vlády, které k růstu těchto hrozeb přispěly. A to především poklonkováním a podlézáním militantním vládám Spojených států amerických. Proto také tvrdím, že by to chtělo konečně narovnat páteř oficiální české politiky a přestat posluhovat různým planetárním magorům! Není totiž možné donekonečna otevírat vlastní dveře iracionalitě.

Vybavuje se mi irácká válka z roku 2003. Ne, nemám na mysli nehoráznou agresivitu Spojených států amerických a Velké Británie, ale Francii, jejíž tehdejší prezident Jack Chirac invazi ostře odmítl. Francie měla tehdy pravdu, i když se do ní nehorázným způsobem naváželo mezinárodní společenství. Právem nyní prožívá pocit satisfakce.

Jistě, když v listopadu 1990 po úspěšně završených vídeňských odzbrojovacích jednáních mezi státy Severoatlantické aliance a Varšavské smlouvy bylo vydáno prohlášení o konci studené války, když v březnu 1991 oficiálně ukončilo činnost vojensko politické uskupení Varšavské smlouvy a rozpadlo se bipolární rozdělení světa, někteří optimisté ohlašovali věk míru. Dokonce i proklamovali začátek nové éry spolupráce mezi východem a západem. Hlasy, které tenkrát pochybovaly a poukazovaly na prosazující se velmocenské zájmy a přežívající imperiální silové tendence v mezinárodních vztazích, byly podle okolností zesměšňovány nebo cenzurovány a potlačeny.

Mocenské elity supervelmoci, která zvítězila ve studené válce, vládnoucí vrstvy Spojených států amerických, pochopily zánik bipolarity jako uvolněný prostor pro vlastní politickou, ekonomickou a vojenskou expanzi. Ano, hrubým ekonomickým, politickým a když se to tržně vyplatí i vojenským násilím je mezinárodnímu společenství vnucován takzvaný euroatlantický systém jediných správných hodnot a pravidel. Výklad lidských práv a úlohu arbitra si monopolizovaly Spojené státy americké, které se o ně v minimální míře dělí s těmi, kdo jim jsou ochotni při údržbě tohoto panství pomáhat.

Považuji tedy za nutné a pro mezinárodní společenství životně důležité, aby každý krok Severoatlantické aliance a Spojených států amerických na mezinárodní scéně byl objektivně analyzován a hlasitě pojmenován pravým jménem. Zejména tehdy, když jde podle mezinárodního práva o válečné zločiny, zločiny proti míru a zločiny proti lidskosti.

Na tyto problémy dávají tu a tam odpověď někteří odvážní novináři, ale ne Sobotkova vládní koalice. Její tlachání o křížových válkách, o střetu kultur a civilizací, o permanentní militarizaci, je cestou do pekel. Buď přežijeme všichni společně a přežijeme v multikulturní společnosti na základě vzájemně výhodné ekonomické, politické a kulturní spolupráce při respektování svých odlišností, nebo se staneme zajatci a nakonec i obětí nekonečné konfrontace a eskalace násilí všech proti všem.

Když německá kancléřka Angela Merkelová před rokem pozvala do Německa všechny uprchlíky přicházející do Evropy ze zemí rozvrácených válkami, okupacemi a podvratnou činností Spojených států a zemí Severoatlantické aliance, především v Afghánistánu, Iráku, Libyi a Sýrii, našlo to ohlas. Němci museli čelit milionové vlně migrantů volně procházející napříč Evropskou unií. A rychle zjistili, že ten příval nezvládají. Angele Merkelové ale trvalo celý rok než prozřela. V rozhovoru pro Süddeutsche Zeitung si nyní sypala popel na hlavu. Konstatovala, že Německo v minulosti nechalo zahraniční státy Evropské unie, aby si s přicházejícími uprchlíky poradily sami, a přiznala, že "v Německu jsme tento problém příliš dlouho ignorovali a potlačovali jsme nutnost najít panevropské řešení". Dále pak připustila, že nepodporovala iniciativy k ochraně unijních hranic a kajícně dodala: "Tvrdili jsme, že si s problémem poradíme na našich letištích. To ale nefunguje." Pokud u Merkelové s rostoucími problémy Německa a celé Evropské unie došlo k určitému prozření a pokud začíná mluvit i o ochraně společných hranic Evropské unie, jde, troufám si tvrdit, o prozření jen částečné. V německé diplomacii i u řady dalších reprezentací členských zemí Evropské unie a bruselských špiček totiž nedochází k žádnému zásadnímu obratu. A mimořádnou dávkou pokrytectví Merkelová i další odpovědní dál odmítají vyvodit závěry z toho, co k mnohamilionovým vlnám uprchlictví vede. Expanzivní politika a státně teroristické silové metody vlád Spojených států, ekonomické vydírání a drancování chudých zemí nadnárodními koncerny a spoluúčast nejen členů Severoatlantické aliance včetně Německa, ale i podíl Evropské unie na krytí a podpoře těchto metod jsou stále zamlčovanou a neřešenou příčinou. Zájem samotného Německa na expanzi Severoatlantické aliance na východ i na Balkán a do Asie stejně jako spoluúčast Německa na rabování chudých zemí Asie a Afriky bohužel pokračuje. Jako nanejvýš odpovědný hodnotím proto kritický postoj prezidenta republiky Miloše Zemana, který kancléřce Merkelové při její nedávné státní návštěvě v Praze na žádost o přerozdělování migrantů směřujících do Německa připomněl, že když je do Německa pozvala, není důvod, aby následky své neodpovědnosti přehazovala na Českou republiku a kohokoliv jiného. Jestliže ale Angelu Merkelovou odkázal do patřičných mezí prezident republiky, na stejně důsledné postoje českého předsedy vlády a ministra zahraničí jsem čekal marně. Od vlády ostatně je nutné požadovat mnohem víc než od prezidenta. Slepá a lokajská podpora expanzivní strategie Severoatlantické aliance a lokajské postoje české vlády, jejích jednotlivých ministrů vůči vládě Spojených států, ale i Bruselu, nás do budoucna zatahují do dalších ještě vážnějších problémů než je současná migrační krize. Ano, změna lokajského stylu a gumových páteří české zahraniční politiky je nezbytně nutná. S tím souvisí i výsledek britského referenda o odchodu z Evropské unie. Výsledek hlasování je totiž svou podstatou projevem dlouhodobě neřešené sociální a politické krize tohoto evropského uskupení. A řešení této krize by bylo naléhavé i v případě, že by se občané Spojeného království rozhodli pro setrvání v Evropské unii. Její kormidelníci by měli konečně pochopit, že neoliberální a asociální založení Evropské unie znamená permanentní ohrožení evropské integrace zevnitř, a že big byznys a aroganci unijních úředníků nelze mít za konečný cíl veškerého snažení.

Premiér Sobotka v souvislosti s Británií mluví ovšem o údajném tamním chaosu a vleklé politické krizi. Dokonce prohlásil, že prý brexit poškodil evropskou a globální rovnováhu. Tedy něco, co v dnešním světě bohužel vůbec neexistuje. A nezklamal ani v tom, že se vůbec nezabývá příčinami toho, proč už Britové nechtějí být v Evropské unii. Chci věřit, že se o to dnes pokusí. A to nejenom směrem k Evropské unii, ale i k Severoatlantické alianci a migrační krizi.

Dámy a pánové, děkuji vám za pozornost.

(Potlesk z lavic KSČM.)