A co je rodné číslo jiného než upravené datum narození plus informace, zda narozenec je pohlaví mužského či ženského? Jo, pravda, ještě si tam znalý za lomítkem přečte, kolik dalších smrtelníků postihlo to narození ve stejný den. Věru, všechno informace doslova život ohrožující.

Bohužel, tahle piškuntálie kolem rodných čísel, naznačující, že asi nemáme nic lepšího na práci, je jen jedním z příznaků obecnějšího jevu, jakési podivné výběrové paranoi. Na jedné straně jsou na sebe lidi schopni veřejně prozradit takové intimnosti a důvěrnosti, že se jeden rdí, na druhé straně jsou schopni masově odstraňovat třeba jmenovky z domovních zvonků.

Počínání až neskutečně naivní v době, kdy většina takových nemovitostí, jako rodinné domky a byty,  je v soukromém vlastnictví a kdy prakticky každý má internet v mobilu. Je otázkou několika vteřin dohledat majitele v katastru nemovitostí třeba podle čísla popisného – leda by i to někdo v záchvatu postupující paranoie odstranil.

To by sice porušil zákon (§ 31 zákona o obcích), ale kdo ví, dnes je klidně možné, aby někdo přišel s nápadem zákon změnit. Že aby pro větší bezpečnost.

Jenže jak by tohle utajení jména majitele domku mohlo zvýšit bezpečí? Lekne se snad zloděj toho, že na zvonku chybí jmenovka?

Spíš to ztrpčí život třeba pošťákovi, zejména je-li rajónu nový a ještě se dobře v bydlištích svých klientů neorientuje. Sice si je taky může v krajním případě vygůglit, ale kdyby to měl dělat u každého druhého, mohla by se mu ta roznáška taky pěkně protáhnout. A dost pochybuju, že by si dokázal říct s Čapkovým panem Kolbabou: „tak já tu slečnu adresátku budu hledat, i kdybych rok měl proběhat a prochodit celý svět“.

Jedním z příznaků paranoie je i jistý druh velikášství.  Neodbytný pocit, že právě já jsem ohrožen, že právě na mě se hotoví všechny mocnosti zla tohoto světa. Postižený se cítí jako pilot Yossarian z Hellerova slavného románu, který byl skálopevně přesvědčen, že celá válka se vede jenom proto, aby nepřítel mohl ze světa sprovodit právě jeho, Yossariana.

Jediný rozdíl je v tom, že Yossarianovi přeskakovalo ze všech těch hrůz, které v bojovém nasazení zažil. Z čeho uprostřed hlubokého míru, nadbytku a rozmařilosti přeskakuje dnešním yossarianům?  A jak to, že se jim tak snadno daří ovládnout veřejný prostor, dokonce ovlivňovat volby a zákonodárce?  Že by právě z toho? Že by z nedostatku vnějšího ohrožení vypukla ve vyspělém světě epidemie jakési společenské autoimunitní choroby? Pámbu nás chraň před důsledky.

Miroslav Hudec, psycholog a publicista