V současné době zajišťuje v naší republice poštovní služby státní podnik Česká pošta. Tato právní forma naznačuje, že by mělo jít o instituci ziskovou nebo alespoň samofinancovatelnou, tj. takovou, která si na svůj provoz vydělá a nemusí být dotována ze státního rozpočtu. Opak je však pravdou, hospodaření České pošty, s. p. vykazuje již po několik let obrovskou ztrátu.

Je nutno uznat, že rozsah poštovních služeb se proti minulým desetiletím výrazně zmenšil. S rozvojem digitálních technologií se staly historií telegramy či veřejné telefonní stanice. Poště zůstal monopol na doručování listovních zásilek. Doručuje i balíky a finanční hotovosti, u těchto činností však již monopol ztratila a musí zde čelit konkurenci privátních firem. Tato skutečnost však sama o sobě ještě neznamená, že Česká pošta, s. p. musí být ztrátová, neboť například mnohé společnosti zabývající se doručováním balíků dokáží hospodařit se slušným ziskem. Ztrátovost státní pošty ale podporuje otřepané klišé pseudoliberálních ekonomů tvrdících, že stát i nižší samosprávné celky neumějí podnikat a tudíž by tuto činnost neměly provádět. Nejsem příznivcem takto zjednodušených paušalizací, i když mají v mnoha případech pravdu. Problém je spíše ve špatné personální politice státu, o čemž svědčí i křečovité návrhy úsporných opatření, které vedení státního podniku postupně předkládá. Ta jsou obvykle velmi nepopulární, ale zároveň i nesmyslná až kontraproduktivní (viz aktuální rušení několika set poštovních poboček). Nehodlám zde tuto „politiku úspor“ nijak detailně rozebírat, je však zřejmé, že nahrazování malých poboček s jednou úřednicí, která zvládla vše od vedení této pobočky až po pěší roznášku zásilek, centralizovaným rozvozem pomocí velmi neefektivního provozu osobních automobilů tou správnou cestou asi nebude.
Privatizace

Hledáme-li jinou formu organizace poštovních služeb, přijdou schematičtí pseudoliberální ekonomové s jednoduchým prvoplánovým řešením. Zrušit i zbývající státní monopol a veškeré poštovní služby privatizovat. Problémem však je, že pošta zajišťuje doručování úřední písemné komunikace se státními (i krajskými a komunálními) institucemi, a to by asi v rukou privátního subjektu být nemělo. Totéž platí i o transferu finančních hotovostí od těchto orgánů k občanům a naopak (především jde o výplaty důchodů). Progresivisté mají i zde jednoduché recepty. Všichni budeme mít bankovní účty a výše zmiňované finanční transfery se budou provádět výhradně bezhotovostně (viz nedávný návrh progresivistického ministra vnitra V. Rakušana týkající se právě výplaty důchodů). Zároveň si všichni zřídíme datové schránky a veškerý styk s úřady bude probíhat výhradně v elektronické podobě. Povinné zřizování datových schránek u živnostníků jsem podrobil zásadní kritice již v minulém čísle Soukromníka. Zde bychom zašli ještě mnohem dále. Uvědomme si však, že jakékoli povinné (!) zavádění datových schránek stejně tak jako likvidace hotovostních finančních transakcí a vynucování bezhotovostních plateb jsou drobnými krůčky na cestě do digitálního otroctví.
Poštovní úřady a komunální samospráva

V první části tohoto příspěvku jsme došli k závěru, že forma státního podniku je pro zajištění poštovních služeb neefektivní a pokrytecká. Ve druhé části jsme si však na otázku položenou v názvu tohoto článku odpověděli víceméně kladně. Existuje tedy nějaké jiné řešení daného problému? Jsem přesvědčen, že ano. Přestaňme předstírat existenci nějakého potenciálně ziskového státního podniku zabývajícího se poštovními službami a zřiďme poštovní úřady, které si sice na svůj provoz z velké části vydělají placenými službami (zůstanou přibližně v současném rozsahu), zároveň však budou v případě potřeby dofinancovány (a tudíž i finančně kontrolovány) z veřejných rozpočtů. Nejdůležitější však je, aby toto dofinancování a zároveň s ním i materiální a personální řízení těchto úřadů přešlo postupně z rukou státu na samosprávy jednotlivých měst a obcí, které nejlépe vědí, kde a v jakém rozsahu poštovní služby potřebují. Jakýsi publicista se nedávno v souvislosti s plánovanými úspornými opatřeními zděsil myšlenky, že by do organizace poštovních služeb mohli zasahovat komunální politici. Zásadně se mýlí, neboť právě oni by ji měli řídit. K dosažení tohoto cíle je však nutno vykonat dva předběžné kroky. Za prvé je nutno upravit ve prospěch obcí rozpočtové určení daní (např. celý výnos daně z příjmu fyzických osob do roz- počtu příslušné obce) a za druhé je nutno „kousnout do velmi kyselého jablka“, kterým je redukce počtu samosprávných obcí. Česká republika je rekordmanem ve fragmentaci obecní samosprávy, která nemá obdobu ani na západ ani na východ od našich hranic. Musíme si přiznat, že koncepce „střediskových obcí“, s níž přišla v osmdesátých letech komunistická vláda, nebyla úplnou pitomostí a že některé naše současné obce jsou správně a ekonomicky neživotaschopné. S lehkou nadsázkou lze říci, že právo na samostatnou existenci má obec, v níž může trvale fungovat pošta, kostel a hospoda.