Někdy ve 4. století před naším letopočtem se filozof Díogenés ze Sinópé procházel v pravé poledne s rozsvícenou lucernou po athénském náměstí a mezi tisícovkou přítomných lidí volal: „Hledám člověka.“ Patrně dobře věděl, na co chtěl upozornit. Podobně jsme na tom i my, hledáme-li demokracii v Evropské unii. Co prosím? No, ona tam totiž žádná není… Proč si to myslet? Protože čelní představitelé EU se se svým postojem k demokracii ani netají. A stále přitvrzují, jelikož se od uplatňování principu „rovnějších mezi rovnými“ v evropských institucích posouvají k aplikaci zásady rovnějších nad nerovnými, rozuměj bezprávnými. Těmi jsou zejména kritici současné podoby směřování evropské integrace. Uvedené praktiky lze dokumentovat třeba na příkladu chování a přístupu unijních mainstreamových elit v Evropském parlamentu k poslancům zvoleným v roce 2019 za konzervativní vlastenecké strany a sdruženým ve frakci Identita a demokracie. Ti jsou běžně označováni za populisty, extremisty, xenofoby či fašisty. Byla na ně vyhlášena jakási klatba a kolem nich vytvořen tzv. cordon sanitaire (resp. jakási karanténa či izolace). Oproti mnohaletým zvykům jim je upíráno právo na jakékoli zastoupení v desítkách europarlamentních výborů, komisí či delegací. Nikdo z ostatních frakcí nebo funkcionářů s nimi oficiálně nekomunikuje až na případy, kdy potřebuje jejich hlasy při kandidatuře do vyšších funkcí v Evropském parlamentu nebo Evropské komisi. Jejich členové musí navíc neustále vzdorovat šikaně v každodenním životě. Naposledy se tak stalo ve známé cause zákazu používání národních vlajek v jednacím sále. Přitom jde o demokraticky zvolené europoslance, kteří v mnoha případech mají výrazně silnější mandát než ti, kteří je takto zatracují.

Když si přišli pro souseda, mlčel jsem…

V Parlamentním shromáždění Rady Evropy ve Štrasburku dokonce poslanci vlasteneckých stran (AfD, Lega, FPÖ, SPD a dalších) nesmějí vytvořit vlastní skupinu (poslaneckou frakci), přestože jednoznačně splňují požadovaná kritéria, jak co do počtu zúčastněných stran, tak co se týče počtu států, ze kterých (tyto strany) pocházejí. Důvodem má být, že prý „nedostatečně vyznávají evropské (rozuměj ty nové, správné, liberálnědemokratické) hodnoty“. Je opět příznačné, že všechny ostatní strany a frakce toto pošlapávání jednacího řádu a demokratických principů (kterých mají jindy plná ústa) nechává zcela chladnými, přestože jsme všichni byli ve svých zemích zvoleni v řádných demokratických volbách: „Když si přišli pro mého souseda, mlčel jsem…“ Guy Verhofstadt, poslanec Evropského parlamentu, dlouholetý předseda europoslanecké skupiny Aliance liberálů a demokratů pro Evropu (nyní Renew Europe) řekl: „Brexit je selháním Evropské unie. Je třeba se z toho toho poučit a hluboce Evropskou unii reformovat. Tak, aby se z ní stala skutečná unie, unie povinností, platných absolutně pro všechny - bez možnosti se některých z nich se neúčastnit, bez rabatů, bez výjimek. Teprve pak může hájit své zájmy a své hodnoty.“ V souvislosti s připravovanou Konferencí o budoucnosti Evropy, která odstartuje pod taktovkou Evropského parlamentu a Evropské komise 9. května, často slýcháme fráze o potřebě demokratizace Evropské unie. Potenciální předsedající této Konference, již zmíněný belgický eurofanatik Guy Verhofstadt, nedávno prohlásil i to, že brexit se uskutečnil ne proto, že by v EU bylo málo demokracie, ale proto, že demokracie v EU bylo příliš mnoho a že napříště nesmí mít státy žádné takové možnosti („no opts in, or opts out“). Tak je v EU demokracie mnoho nebo málo? A jak je to vlastně s úrovní, stavem a přítomností demokracie v EU dnes? Podívejme se tedy na otázku demokracie v EU podrobněji i z pohledu historie.Především je třeba si uvědomit, že Evropská unie vznikla a začala prakticky fungovat v roce 1993 – na základě tzv. Maastrichtské smlouvy. Nahradila do té doby existující Evropská společenství (Evropské společenství uhlí a oceli, Evropské hospodářské společenství a EURATOM). Zatímco tato Společenství fungovala převážně na tzv. mezivládním principu, kdy ve všech podstatných záležitostech, o kterých se na jejich úrovni rozhodovalo, platilo právo veta každého jednotlivého členského státu, Evropská unie je založena na tzv. nadnárodním principu, kdy je sama o sobě entitou s právní subjektivitou (to platí od nabytí účinnosti Lisabonské smlouvy) a její klíčové exekutivní a legislativní orgány (Rada EU a Evropská komise) rozhodují na základě většinového hlasování. To znamená, že určitá skupina států, přičemž zvýhodněny jsou státy lidnatější,, může vnutit svou vůli státům s opačným názorem, i když je přijaté rozhodnutí v naprostém rozporu s jejich národními zájmy a zájmy jejich obyvatel. Vše bylo a je možné vidět například v oblasti azylové a migrační politiky anebo v oblasti energetické politiky a politiky životního prostředí, kdy Evropská komise v minulých dnech přišla s návrhem tzv. klimatického zákona, který má být hlavním pilířem nedávno schváleného tragicky škodlivého Zeleného údělu pro Evropu. Je to nepřijatelný a krajně nedemokratický návrh především proto, že se v něm vůbec nepočítá se souhlasem členských států při postupném zpřísňování emisních limitů.

Příliš posloucháte své voliče

Jean-Claude Juncker, bývalý předseda Evropské komise, řekl: „Příliš posloucháte své voliče, chovejte se raději jako Evropan na plný úvazek!“ Je samotný způsob rozhodování a hlasování v EU demokratický? Skutečná povaha a charakter většinového hlasování v klíčovém orgánu EU – Radě (Radách rezortních ministrů), která finálně schvaluje veškeré unijní legislativní akty závazné pro členské země - a to, pro které státy je výhodné (a pro které nikoli), nejlépe vyplyne z jednoduché analýzy podob většiny, která je požadována pro schválení daného návrhu. Jedná se o tzv. pravidlo dvojí většiny (anebo kvalifikované většiny). To je dosaženo, jsou-li současně splněny dvě podmínky: pro návrh hlasuje 15 států, které reprezentují nejméně 65 % celkového počtu obyvatel EU. A opačně – blokační menšinu (počet hlasů potřebných pro zablokování jakéhokoli návrhu v Radě) musí tvořit nejméně čtyři členské státy, které zastupují více než 35 % obyvatelstva EU. To znamená, že zatímco na takovéto zablokování návrhu nestačí ani spojené síly všech států středovýchodní Evropy (Česko, Slovensko, Polsko, Maďarsko, Slovinsko, Chorvatsko, Rumunsko, Bulharsko – a to ani posílených například o Rakousko), ale mohou jej, na druhé straně, zablokovat Německo, Francie, Španělsko plus jakýkoli jeden další libovolný stát. Pro tvorbu většiny platí principiálně totéž. Jde tedy skutečně – i z kvalitativního hlediska – o dvojí typ většin (i menšin) ve smyslu „rovný a rovnější a méně rovný“. Taková je realita demokracie na evropský, či spíše unijní, způsob. Co nenavrhnou a nepřipraví ke schválení Německo a Francie podle svých vlastních zájmů, nemá šanci projít a naopak, jestliže si tyto dva státy předem cokoli dohodnou, tak to později i realizují, a ostatní státy EU již prakticky mohou jenom přihlížet, jak se zase jedná o nich ale bez toho, že by se jich kdokoliv ptal. Kde je tedy ta demokracie?

Koho neschválí, nebude připuštěn

Velké státy EU, zejména Německo, navíc kontinuálně tlačí na rozšiřování oblastí politiky, ve kterých by se mělo v Unii takto většinové rozhodovat. Jde zejména o agendy zahraničních věcí, sociální politiky a daňových záležitostí, což jsou v podstatě poslední – a zásadní – politické agendy, které ještě zůstávají v rukou jednotlivých členských států. Tato navrhovaná změna má být i na programu Konference o budoucnosti Evropy. A že bude schválena, bohužel, netřeba asi pochybovat. Rozšíření oblastí, kde se na úrovni orgánů EU rozhoduje většinovým způsobem o tyto politiky, které jsou od nepaměti základními atributy státní svrchovanosti – společně se snahou o reformu podoby voleb do Evropského parlamentu, která bude taktéž jedním z hlavních bodů této Konference a na jejímž konci mají být společné celoevropské kandidátní listiny a jeden evropský volební obvod – by znamenalo faktický konec rozhodovací samostatnosti a národní suverenity malých a středně velkých členských států EU, včetně České republiky. Zásadní podmínkou a předpokladem toho, aby eurofederalisté dosáhli na Konferenci o budoucnosti Evropy svých vytčených a popsaných cílů, je výběr jejích  „delegátů“, který silně připomíná íránské volby. Koho neschválí pořadatelé, nebude nominován („připuštěn“).