Během rozhovorů s vámi padlo několik otázek, na které jsem se rozhodla postupně odpovídat i tady. Takže otevírám takovou pidi odpovědnu.

Je politika tvou prací snů?

Vůbec. Vůbec. Vůbec.

Vždycky jsem chtěla dělat, co mě baví, popohání, nedá mi spát. Inspirovat, motivovat, nabíjet energií a rozdávat radost. Protože ...., co do Vesmíru vysíláš, to se ti vrátí.

A když bych to konkretizovala .... tak jsem měla dvě životní posedlosti. Být celníkem (nejde pochopit, já vím, ale co už) a učit lidi.

Vzdělávat.

Rozšiřovat jejich obzory.

Hledat talenty.

Objevovat nadání.

Rozvíjet schopnosti a dovednosti. Zprostředkovávat zkušenosti.

Zvedat lidem sebevědomí.

Žasnout, jak vědomostmi krásní.

Moje cesta k učení byla trošku komplikovaná, přestože učitelování máme v rodině. Jenže maminka viděla spíš negativa té profese, takže ještě ve škole prohlásila: můžeš dělat cokoliv - být prezidentkou (to jsem chtěla v první třídě), kosmonautkou (to asi v druhé) a pro mě za mě i tím celníkem (to mě popadlo v šestce), ale učit prostě nebudeš.

No... někdy se mýlí i maminky.

Ačkoliv jsem  si toho celníka prosadila a byla jím ráda skoro 20 let, syndrom vyhoření způsobil, že jsem celnickou  uniformu pověsila na hřebík a začala podnikat v oboru vzdělávání dospělých.

Založila jsem si vlastní vzdělávací agenturu, ve které jsem učila firmy a studenty bez úhony proplout celním řízením.

Že byste na to nevsadili ani pětník?

A vidíte .... ono to báječně fungovalo. Až covid fšecko převrátil vzhůru nohama, ale to je už jiný příběh.

Vidíte tam někde politiku?

Ne.

Ale všude tam vidíte opravdovost, nadšení, spousty energie a srdce. Bez toho nemůžu dělat nic. Takže mi věřte, že když jsem svolila a s politikou si zadala, zas to budu dělat úplně stejně.

Jinak to ani neumím.