Po rychlém a celostátním plošném uzavření základních a středních škol vyvstala obratem také otázka, kdy se děti budou moci vrátit do vyučování. Ministerstvo školství se zachovalo jako chytrá horákyně a v každém svém rozhodnutí balancuje mezi populismem, neprofesionalitou a snahou nakrmit vlka, aniž by obětovalo kozu. Zdá se, že důležitá rozhodnutí se všemi zainteresovanými stranami nekonzultuje dostatečně. Vsadilo na nejednoznačnost a alibismus a prohlubuje už tak značnou budoucí nejistotu.

Namísto jasného sdělení, za jakých okolností školy otevře, podlehlo nátlaku skupiny rodičů a pro jistotu rozhodlo, že tento rok školy neotevře vůbec. Co bude 1. září, neví na ministerstvu pravděpodobně vůbec nikdo ani za předpokladu stagnace epidemie. Momentálně si lze představit pouze pokračování absolutního chaosu výuky a nevýuky, otevírání a zavírání a nedůstojného lavírování mezi loajalitou k hygienikům, k učitelům, rodičům, premiérovi vlády a – v poslední řadě – k dětem. I kdyby se epidemiologická situace zázrakem zlepšila, nikdo neví, jak budou případně plněny vzdělávací plány s žáky, kterým chybí půl roku výuky.

Ministerstvo zároveň neempaticky rozhodlo o odebrání jednoho z termínů přijímacích řízení na střední školy. Většina deváťáků se na ně připravuje od podzimu. Měsíc před konáním byly tyto zkoušky odloženy, jeden termín je zrušen a zbývající následoval přesně dva měsíce po otevření hobbymarketů. Opravdu nebyl prostor pro dva termíny?

Zmatky provázejí také maturity. Ministerstvo si nemohlo v dané situaci odpustit jejich konání, a na rozdíl od slovenských studentů tak ti čeští nemohou k přihlášce doložit doklad o absolvování studia. Jak maturita dopadla, víme. Historicky nejvyšším počtem studentů, kteří ji nezvládli.

Návrat 1. stupně do škol byl vskutku lišáckým plánem. S čím byli obeznámeni rodiče? Výuka se neobnoví. Děti mohou přijít do školy, ale nebude se učit, bude se dohlížet v takzvaných dětských skupinách. Děti budou muset udržovat rozestup, na chodbách nosit roušky, jejich počet ve třídě bude omezen a tak dále. A skutečnost? Třídní učitelé mají distanční výuky bez metodické podpory plné zuby, tudíž jdou raději opakovat látku do školní skupiny. Distanční výuka se omezí na e-mail s rekapitulací učiva, které mají děti, co zůstaly doma, probrat. Výuka se tak koná i nekoná a kdo se zhrozil chaosu a dítě do školní skupiny nepřihlásil, má smůlu a musí dítě učit sám. Přihlásit dodatečně se znalostí reálné situace nelze. A podobný hybrid kombinující rizika a nevýhody obojího funguje od 9. června také pro 2. stupeň základních škol.

Jako by nestačil virus sám o sobě. Jestliže podezíráme naši vládu z toho, že krizové řízení země je jen modifikovaným PR plánem, jak zvládnout krizi a neuškodit ANO, je toho situace v českém školství naprostým důkazem. Neustálé výmluvy na doporučení hygieniků, rovněž alibistická doporučení ohledně otevření a neotevření škol, podléhání peticím, obavy z reakce veřejnosti na možnost prázdninové výuky, trvání na schématech přínosných za normální situace, a naopak neschopnost pochopit rozsah dopadů nejistoty a stresu jak na žáky a rodiče, tak na učitele, je smutným vysvědčením schopnosti vládnout.

Naše školství se v posledních letech netěšilo přílišné prestiži, většina stesků ale směřovala na obsahovou, nikoliv organizační stránku výuky. Události letošního jara však české školství degradovaly na úroveň amatérské vzdělávací aktivity. Neexistence metodické podpory distanční výuky je po téměř třech měsících neakceptovatelná. Co bude na podzim? I řízení amatérských fotbalových klubů je zdánlivě profesionálnější a méně si protiřečící. Obávám se, že situace zanese do myslí mnoha dětí, žáků i rodičů značné pochybnosti o skutečném významu vzdělání a autenticitě rodičovských a učitelských výroků o jeho nezbytnosti.

Přitom krize sama o sobě je skvělou příležitostí. Například k vytvoření jednotné metodiky distanční výuky, aby se učitelé mohli soustředit na obsah výuky a žáci zase využívat všech výhod, které online vzdělávání může nabídnout, včetně možnosti online přijímacích zkoušek konaných v ohlášeném termínu. Nebo k zavedení elektronického pasu žáka a k digitalizaci komunikace a předávání dokumentů, které by takový informační systém provázející žáka po celou dobu vzdělávání umožňoval a osvobodil nás od byrokracie, která se v mnoha případech stále příliš neliší od dob Rakouska-Uherska.

V současnosti si musí tyto problémy řešit školy samy, každá jinak, což klade zbytečné nároky na žáky, učitele i rodiče a v konečném důsledku odčerpává zdroje, které by byly potřebné pro naplnění Komenského hesla „škola hrou“. V době krize je přítomnost této nekoncepčnosti a chaosu patrná o to více.

Bohužel, ve školství už lépe bylo a my všichni musíme v zájmu budoucí prosperity země doufat, že se naše ministerstvo školství konečně zamyslí nad skutečnou rolí, kterou by ve vzdělávacím procesu mělo hrát.

(převzato z Profilu)