K prolomení těchto práv může dojít za podmínek stanovených v § 88 trestního řádu, jedná-li se o zločin s horní hranicí trestní sazby nejméně 8 let, „pokud lze důvodně předpokládat, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení a nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené“ (odst. 1). Policejní orgán činný v trestním řízení musí žádost řádně a konkrétně odůvodnit (žádost musí mj. obsahovat jméno a příslušné telefonní číslo uživatele, skutkové okolnosti, která vyšetřovatele vedou k podání žádosti, a dobu, po kterou má být úkon prováděn), návrh na základě jeho žádosti podává státní zástupce a schvaluje soudce.

Uvedené subjekty by měly jako na lékárnických vážkách, pečlivě, důkladně a všestranně – při prolomení mezí „základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu“ (čl. 4) – zvažovat, zda je takové prolomení občanských a lidských práv, jež by mělo být tím posledním, krajním nástrojem vyšetřování, opravdu adekvátní „sledovanému účelu“ a zda si náhodou příslušný orgán činný v trestním řízení jenom neusnadňuje práci s poukazem na to, že by dosažení cíle vyšetřování bylo „podstatně ztížené“. Mimochodem, v obou případech stojí takové odůvodnění dosti na vodě, opírajíc se o „předpoklad“. A pokud se tento předpoklad neprokáže?

Pak následuje povinnost orgánu, který trestní řízení pravomocně ukončil (tj. buď policie, nebo státní zástupce, či soudce), v přesných termínech informovat dotčenou osobu, že byla odposlouchávána z příkazu označeného soudu a v které době, včetně poučení, že může do šesti měsíců podat Nejvyššímu soudu (NS) návrh na přezkum zákonnosti nasazení odposlechu (odst. 8). To sice zní hezky, ale věc má háček, resp. háček a hák.

Háčkem je následující odstavec 9, vypočítávající výjimky, kdy tato povinnost splněna být nemusí. Je jich celkem sedm a jsou veskrze logické, lze je shrnout pod pojem: zmaření vyšetřování (organizované) zločinecké skupiny. Až na poslední: „…nebo by mohlo dojít k ohrožení bezpečnosti státu, života, zdraví, práv a svobod osob.“ Gumovost této formulace je očividná: vejde se do ní všechno. Parlamentní komise s předlouhým názvem Stálá komise pro kontrolu použití odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, použití sledování osob a věcí a rušení provozu elektronických komunikací, který si nikdo nepamatuje, a proto se jí na půdě sněmovny neoficiálně říká Velké ucho, pojala podezření, že právě tato poslední výjimka je důvodem tak nízkého počtu návrhů podaných k NS (asi dvě desítky za poslední 3 roky), i jala se věc šetřit – a vykutala hák!

Ukázalo se totiž, že NIKDO plnění této informační povinnosti neeviduje – a aby bylo jasno: „nikdo“ tu nepředstavuje Odyssea u Polyféma, nýbrž Ministerstvo vnitra a Ministerstvo spravedlnosti, kompetentní pro Policii ČR, resp. pro státní zastupitelství a soudy. Nikdo ji tedy nekontroluje, a tudíž ani nevymáhá! Z čehož vyplývá, že tato povinnost není plněna, resp. že o jejím plnění lze mít důvodné pochyby, a v důsledku toho se stovky či spíše tisíce postižených nemohou zákonným způsobem domáhat svého práva. A to pod heslem: „Milý odposlouchávaný občane, máš smůlu. Neboť kde není žalobce, není soudce!“

Znakem právního státu je, že sám dodržuje zákony, i ty, které ho omezují. Nuže?!

Daniel Korte, poslanec Parlamentu ČR za TOP 09