Náš důchodový systém je průběžný, což je systém bezpečný. Ti, co pracují, platí důchody současným důchodcům, a až budou v důchodu, budou jim platit důchod jejich děti a vnuci. Jiný systém je rizikový, protože nikdo není schopen zajistit 20 letému člověku to, co bude, až půjde do důchodu. Jako lidé v roce 1910 nevěděli, že je čekají dvě světové války a pak totalitní režim, tak i my dnes nevím, co bude za 10, natož za 50 let.

Pokud někdo dvacetiletému člověku slibuje, že když bude 50 let spořit, poskytne mu důchod, je v roli obchodníka s deštěm. Jistě hodně lidí rádo přijme cizí peníze s líbivým tvrzením, že je za 50 let zhodnocené vrátí. Zaplatí si na to reklamu v médiích s řadou odborníků i populárních herců, ale přitom ví, že vyplácení peněz za 50 let už on řešit nebude, takže může slíbit vše.

Aby se udržel průběžný systém, jsou možné úpravy, včetně věku odchodu do důchodu. Ovšem  to vyžaduje důvěru občanů, že taková změna je správná. Politické rozhodování v demokratickém státě bez důvěry lidí, je dlouhodobě neudržitelné. A má-li člověk dát někomu důvěru, ptá se, zda je rozhodnutí ekonomicky nutné a zda bude dobře technicky zpracováno.

Ekonomická nutnost je politickým rozhodnutím. Důchody se jako vše, co vláda platí, financují ze státního rozpočtu, který je tvořen všemi příjmy. Příjem z důchodového pojištění i daní se dá na jednu hromadu. Z jedné peněženky se platí důchody i nákup amerických stihaček. Je na rozhodnutí vlády, zda dá více peněz na důchody, zruší nákup stihaček či koupí levnější a nebude muset zvyšovat důchodový věk, nebo naopak koupí nejdražší stihačky na světě, a protože se nebude dostávat na důchody, zvýší se důchodový věk.

O těchto preferencích nakonec rozhodují voliči ve volbách. Protože si zvolili vládu, která chce drahé stihačky, bude se zvedat důchodový věk. I když se vláda rozhodne zvyšovat důchodový věk, neospravedlňuje to politické diletantství v tom, jak vypadá konkrétní důchodová politika. Vidí-li občané politické hlupáctví, nebudou věřit žádné důchodové úpravě.