Kolektivní paměť je ošidná. V momentu, kdy si myslíme, že všechny moudré starce již nahradil internet a není nám třeba příběhů, dochází k odchodu posledních opravdových hrdinů, kteří nám heroické příběhy mohli předat a vyprávět o tom, jak čelili zlu.

Umírají poslední letci z RAF, odbojáři druhé světové války, hrdinové protinacistického odporu. Umírají poslední přeživší holocaustu a koncentračních táborů. A umírají poslední pamětníci nástupu totality vlastního státu.

A jak že se projevuje nedostatek pamětníků, kteří by hlasitě bili na zvon svobody ve chvíli ohrožení? Vzestupem nacionalismu, zpochybňováním, ani ne snad směřování či nějakých hodnot, ale zpochybňováním všeho, a veřejnou diskusí, která je stále bizarnější, stále hloupější, stále horší.

V čase míru a prosperity máme všechny podmínky řešit životní úroveň obyvatel, pomáhat pohraničí, nebo budovat vysokorychlostní tratě. My ale místo toho řešíme kouření v hospodách, neschopnost sestavit vládu a vystupování z EU.

Really? Co by nám na to asi řekli poslední přeživší hrůz poloviny století? Nic. Jejich hlas už je sotva slyšitelný a i proto na stůl vyskakuje Okamura a střílí ze svých koltů: Referendum! Pseudokoncentráky! Je třeba nastolit nový svět a já jsem jeho nositelem!

Oh boy... Řekl někdo francouzským revolucionářům, Rudlovi Slánskému nebo několika generacím Stalinových bezpečnostních složek, že jen co dokončí procesy, je gilotina připravená i pro ně?

Zoufale bychom potřebovali morální autority v plné síle. Někoho, kdo by vystoupil a Okamurovi, Skálovi, Semelové a dalším slizům jednou větou vyčinil: "Poslouchejte, vy pacholci, když jste ještě nebyli na světě, já bránil tuhle vlast. Proti takovým jako jste vy! Neopovažujte si brát slovo vlastenectví do úst!"

Někdo takový mi chybí. Když na výročí 70 let od nástupu komunistů a totality vzpomenu já - Jedné rodinné větvi sebrali po léta budované hospodářství, druhý děda seděl za dopis bratrovi, kde si vylil srdíčko a pojmenoval, co jej trápí... Nemá to takovou váhu! Ale dědové už nejsou, aby zajeli z Přeskač do Medlic a vysvětlili voličům Okamury s čím si zahrávají...

My jsme se tenkrát těsně ubránili jednomu obrovskému nebezpečí. Za cenu stovek lidských životů obětovaných a dalších tisíců zmařených. Přes všechny hrůzy to byl ale pořád cizí diktátor, který si nás přišel podmanit.

Co jsme si však začali dělat v únoru 48 bylo strašlivé tím, že jsme to působili sami sobě. Bratr bratrovi. Čech Čechovi. Začali jsme se vypořádávat, popravovat, posílat se do uranových dolů. A za co? Za jiný názor. Příkladem budiž český hokejový tým mistrů světa z let 47 a 49.

Dávejme si velmi dobrý pozor, aby se tyhle časy už nikdy nevrátili. Sledování, udávání, hřebíky pod nehty. Dle výpovědí hrdinů byli Čeští tajní mnohem větší svině než němečtí náckové. Zlo prostě dřímá v každém z nás.

Moji dědové už Vás varovat nemohou. Musím to udělat já: Nevěřte tady těm hajzlíkům. Nepouštějte je k moci. Slibují a usmívají se u toho pěkně, ale jejich jediným plánem pro tuhle zemi a lidi v ní, je uchopit moc. A potom se vypořádat se všemi, kteří jim nepřáli.

Dědové, nevěřím, že cyklus se s délkou lidského života uzavírá a jsme nuceni si tím projít znovu. Pořád věřím, že máme rozum a na konci trupu dvě pomocné ruce  :)
Ale už to nepůjde samo. Musíme na stráž a začít otevřeně mluvit o tom, jací hajzlíci tady zvedají hlavu a usilují o moc ve státě.

Chci dalších 70 let demokracie a prosperity a ne znovu prožít osudy mých dědů a jejich přátel!

Jakub Krainer