Je to asi mou profesí. Jako učitel sleduji diskuse o vzdělání a výchově bedlivěji a o prázdninách (o dovolené) mám to více času. Proto jsem si se zájmem poslechl rozhovor Vladimíra Dlouhého v internetové televizi DVTV.

Je vyslancem podnikatelské lobby podobně jako například Jaroslav Hanák, předseda Svazu průmyslu a dopravy. Nelze se tedy jejich požadavkům na posilování technického vzdělání a upozaďování toho všeobecného (tedy gymnázií) divit. Oba dva ale jako kdyby nechtěli vidět data. Vladimír Dlouhý, vystudovaný ekonom, je v rozhovoru přímo zpochybňuje bezprostřední zkušeností – když prý jezdí po republice, podnikatelé si stěžují na nedostatek pracovních sil, ale zato nová gymnázia podle nich rostou jak houby po dešti.

Navíc se nikdo nehrne do učebních oborů náročnějších na fyzickou práci, např. pokrývačů. Když nejdete na „gympl“, chcete být cukrářem nebo kadeřníkem. A Vladimír Dlouhý společně s dalšími vymýšlí, jak získat budoucí zaměstnance. Momentální požadavky pracovního trhu, jeho hlad a mediální tlak na vzdělávací systém jsou přirozené. Vyšší počet zájemců o práci v továrnách rovná se nižší tlak na růst platů.

Současný nedostatek pracovních sil v průmyslu, stavebnictví a řemeslných profesích je však dán několika faktory. Česko si nese dědictví průmyslového srdce Rakouska-Uherska a preferování těžkého průmyslu v předlistopadovém období.  V současné době (statistika roku 2018) je v průmyslu a stavebnictví zaměstnáno přes jeden a půl milionu lidí, kteří tvoří 36 % všech zaměstnaných.

Ano, jsme průmyslový stát, kterému se dnes daří dobře. Ekonomika šlape, ale abychom dosáhli zaměstnanosti v průmyslu před deseti lety, tedy v době před hospodářskou krizí, stále nám chybí zhruba 150 tisíc lidí. Kde je jim konec? Odpověď není složitá – ve službách a vysoce kvalifikovaných profesích přibylo například 20 tisíc IT odborníků, 35 tisíc vědců a odborných techniků a 30 tisíc učitelů, bez nichž se průmysl 4.0 stojící na adaptabilní společnosti obejde jen stěží. Posilování terciální sféry přibližuje naši zemi standardu skladby zaměstnanosti západní Evropy, jejíž úrovně bychom chtěli dosáhnout.

Standardem je i mnohem větší procento studentů všeobecného vzdělávání (viz například Německo, Skandinávie, Benelux), které produkuje právě onu adaptabilní pracovní sílu a umožnuje mnohem větší výběr oborů terciálního vzdělávání. V roce 2008 u nás studovalo na středních školách a učilištích 564 tisíc dětí, z toho gymnázia 146 tisíc, tedy 26 % (v tom jsou zahrnuti i studenti nižšího gymnázia, kteří tvoří téměř třetinu). O deset let později již sedí v lavicích středních škol pouze 421 tisíc dětí (gymnazisté tvoří již 31 % studujících), jejich počet se tedy snížil o více než čtvrtinu…

Jak z toho ven? Rodí se méně dětí a populace stárne. A lepší to asi nebude. Zároveň bude sílit poptávka po adaptabilitě pracovních sil – i zmiňovaní pánové hovoří o tom, že v budoucnu budou vznikat povolání, o kterých nemáme ani tušení. A právě na ně se lze připravit jen všeobecnějším vzděláním, ne nyní začít přizpůsobovat vzdělávací systém momentální potřebě továren, které vyloví celý rybník jako šikovná vydra.

Pojďme se podívat do regionů, konkrétně do Pelhřimova. Pyšníme se jednou z nejnižších nezaměstnaností v zemi, pro podnikatele to ale není taková výhra – většinu pracovních sil spolkne Agrostroj (a podobní), kde práci najde i vyučený cukrář, a to za solidní plat. Pelhřimovské restaurace hledají kuchaře a číšníky, obchody prodavače. Ti ale nemají svého Dlouhého, který by za ně lobboval, a slyšet v Praze nejsou…

Tak co s tím, pane Švejk? No, buď začneme víc rodit, nebo zavedeme roboty. Ale z lidí roboty dělat nebudeme. Naprogramovat se dá spousta věcí, ale život v patnácti letech ne, paní Müllerová.

Mgr. Karel Kratochvíl, zastupitel města a učitel pelhřimovského gymnázia

Zdroj