A nejde jen o nelegální migraci z jihu a východu, ale i o obranu jako takovou v souvislosti s vývojem na Ukrajině a možného rozšíření tohoto konfliktu i na další oblasti, např. na Moldavsko apod. Na jednu stranu nemůže vyspělá demokratická společnost založená na humanistických principech (a tou snad naše evropské společenství je) zavírat oči a dveře před těmi, kdo se ve své zemi dostávají z jakýchkoli příčin do problémů, které ohrožují jejich základní svobody, zdraví či dokonce životy. Na druhou stranu ale oni musí plně respektovat naše podmínky. A v tom je ten zásadní problém, který jsme ale do značné míry zapříčinili my sami. Některé země byly v minulosti z různých důvodů otevřeny živelné imigraci, např. Francie z důvodu svých dřívějších koloniálních ambicí a vazeb, Německo z důvodu ekonomických. Nyní mají tyto země velké potíže, které se bohužel někdy importují i do jiných částí EU. Navíc nejsme schopni se sjednotit v rámci EU na konkrétních podmínkách přijímání imigrantů a jejich pobytu na území některého z členských států EU.

Já osobně nejsem nepřítelem imigrace do Evropy obecně. Samozřejmě mi ale asi jako mnohým dalším vadí, je-li motivována pouze získáváním ekonomických, sociálních a jiných výhod. Nezapomínejme ale, kolik občanů bývalého Československa odešlo z republiky nejen z důvodů politických, ale právě i z důvodů ekonomických. Takže něco podobného jsme podnikali i my sami. Přesáhne-li ale tato imigrační vlna pufrační schopnosti a míru tolerance cílových zemí, stává se to velkým problémem. Koncentrace imigrantů do jednotlivých oblastí je problémem mnohem závažnějším a kde toto podcenili, budou hledat obtížně klidné a smírné řešení. Líbí se mi třeba imigrační politika Dánska, která cizí státní příslušníky, které přijme na své území, rozptyluje po malých skupinkách (jednotlivci, rodiny) do míst, kde je pro ně zajištěno bydlení, práce, vzdělání pro děti a do začátku i nezbytná sociální podpora. Každá větší koncentrace imigrantů, především ze zemí s jinými sociálními, historickými, kulturními, náboženskými, hygienickými, stravovacími a jinými návyky vede logicky k tomu, že se tato komunita snaží tyto pro hostitelskou zemi cizorodé prvky udržovat a posléze i vnucovat svému okolí, což vede ke vzniku napětí a konfliktů. Tato ghetta jsou pak ohnisky problémů, které musí být leckdy řešeny i silově. Ti, kdo chtějí žít v jiné zemi, musí se podřídit a přizpůsobit pravidlům této země. Musí být ochotni a schopni se integrovat do hostitelské společnosti. To se týká i plného respektování domácího právního řádu a zvyklostí. Jinak zde pro ně nemůže být místo.

Naprosto nelze připustit, aby jakékoli menšiny (kulturní, národnostní, náboženské a jiné) na území suverénního státu používaly jiný právní systém než je ten oficiální. Na druhou stranu je ale zapotřebí, aby většinová společnost při tvorbě a revizi svého právního řádu vycházela ze skutečnosti existence těchto menšin a hledala cesty, jak tyto odlišné skupiny pokojně a efektivně sblížit.

Považuji se za velice tolerantního člověka. Evropa má své kořeny v křesťanství a židovství, muslimská ideologie zde byla a vždy bude cizorodým prvkem, který lze akceptovat pouze do určité míry. Podívejme se, jak se vyznavači islámu chovají ve svých zemích ke křesťanům a židům, jak se chovají k Evropanům a dalším příslušníkům tzv. západní civilizace. Co jim tolerují, co nikoli. A v tom se inspirujme. Hlavně nepřipusťme uzavírání vyznavačů této ideologie do komunit, které jsou pak líhní problémů. Tato otázka se ale bude dostávat stále vice do popředí s tím, jak bude pokračovat integrace zemí západního Balkánu do EU. V těchto částečně muslimských zemí je značný podíl vyznavačů islámu a to je věc, kterou v případě jejich přijetí do EU musíme akceptovat.  Nezapomínejme, jak byla tato náboženská odlišnost (vedle dalších) jednou z hybných sil konfliktu na Balkáně po rozpadu Jugoslávie. Dodnes se s tím nově vzniklé státní útvary na území bývalé SFRJ plně nevyrovnaly, dodnes narážíme na viditelné stopy tohoto konfliktu z přelomu 80. a 90. let minulého století.