Letos v říjnu se botoxový car Putin dožije sedmdesátky. Přes mírný optimismus v polovině končícího týdne se zdá, že jeho zlá hra s Ukrajinou nekončí. Na linii mezi Ukrajinou a separatistickými územími Donbasu a Luhaňsku se opět střílí. Vše směřuje k provokaci Ruska, aby mělo záminku minimálně tato území obsadit. Moskevský exsoudruh vidí, jak mu s postupujícím časem protéká Ukrajina mezi prsty.

Ač se o tom příliš nemluví, s každý dnem, týdnem, měsícem či rokem po Majdanu se vytvářejí stále větší propojení s demokratickým světem. A to přestože si Ukrajina vůbec ekonomicky nevede dobře, a k tomu musí vydávat velké sumy na armádu a bezpečnost. Putinovi údajně vadí síla NATO. Jenže ta narůstá tím, jak další a další země od rozpadu Sovětského svazu hledají zajištění své bezpečnosti u nejmodernější armády světa - USA.

Dnes už ani relativně bohaté země si nemohou dovolit špičkové vojenské technologie nakoupit, natož je vyvíjet. Na to mají bohužel už pouze supervelmoci. Asi namítnete, a co Severní Korea? Máte pravdu, ale to se děje za cenu toho, že lidé žijí v bezprecedentním otroctví.

Když už se demokratický svět obává jít Ukrajině přímo na pomoc, měl by dodat 40miliónové zemi takové zbraně, aby se mohla účinně bránit. Rusko nikdy neplnilo svoje sliby a dohody. Její vládci rozumějí pouze síle.

Demokratický svět před zhoubou komunismu zachránila jaderná bomba. Tato zkušenost ukazuje, že zlo se podaří udržet na uzdě v případě, že ohrožovaný má dostatečnou odstrašující sílu. Je to sice život na sudu prachu, ale pořád lepší, než válka.

Takže přejme si, aby se ruská agrese řešila u diplomatických stolů. Stejně už se dnes s technickými možnostmi každého jedince prakticky žádná větší země nedá vojensky porazit. Myslím, že Rusko v tuto chvíli hazarduje se svojí existencí. Válka je vždycky nejistý podnik.