Děkuji za slovo, vážený pane předsedající. Vážený pane ministře, vážení ministři, dámy a pánové, já se pokusím možná trošku vrátit debatu k pandemickému plánu, který máme před sebou. Pardon, k pandemickému zákonu. O plánu jsem mluvil zcela úmyslně, protože už v roce 2011 byl přijat pandemický plán. Pandemický plán, když se na něj podíváte, a je ze stránek Ministerstva zdravotnictví a předpokládám, že na Ministerstvu zdravotnictví je někdo, kdo se tím pandemickým plánem řídil, byť jeho základní záměr byl na chřipky, tak přesto ve své zprávě hovoří i o jiných pandemiích, jiných virových onemocněních, tak podle tohoto pandemického plánu by mělo postupovat Ministerstvo zdravotnictví a celá vláda.

Bohužel, první kroky po propuknutí pandemie covidu-19 svědčí o tom, že na ministerstvu nebyl nikdo, kdo by si vzpomněl, že ministerstvo tento plán má a mělo by se podle něj řídit. To je první konstatování, které považuji za docela charakteristické pro systém řízení, který v rámci pandemie byl přijat.

Byl přijat individualistický plán, plán zodpovědnosti individuál, s minimální konzultací sobě blízkých osob a skupin, které byly vytvořeny na popud tohoto individualistického plánu, a zapomnělo se, že v těchto věcech je možná důležitější kolektivní orgán, orgán, postavený na základě názorů, debat a bouři myšlenek, které by byly schopny dát dohromady efektivní cestu, protože nejde o to najít tu správnou cestu. Ta se mnohdy ukáže až podél té cesty, jestli je správná nebo ne, ale je třeba ty varianty znát.

Já jsem tady z tohoto místa pana ministra asi čtyřikrát vyzýval, aby se více zaměřil na důvěru občanů, aby hledal cesty, jak přesvědčit občany, že ty kroky, které činí, činí s rozmyslem, činí s určitým cílem a aby občanům ten cíl vysvětlil. Zdůrazňoval jsem, že jako lékař má ten dar hovořit k lidem a umí to. Bohužel mě nevyslyšel. Bohužel zůstalo u klasických tiskových konferencí, kde hlavně bulvár loví odpovědi a není to o tom, že by se předávaly informace občanům, kteří ano, jsou vystrašeni. A určitě to všichni znáte. Je velká skupina lidí, kteří jsou opravdu reálně vystrašeni, a já jim rozumím, protože když si přečtete noviny, díváte se na televizi a ostatní sociální kontakty jsou silně omezeny, tak strach těch občanů je zcela jasný a hmatatelný.

Možná pro osvětu by stálo za to také říci, že existuje nějaké evropské středisko pro prevenci a kontrolu nemocí, jejíž databáze a informace o tom, jak probíhá toto pandemické ochoření covid-19 v rámci Evropy a světa stojí možná také za častější citaci a porovnávání údajů, které jsou zde uvedeny, a nežít pouze v tom našem malém kotlíku České republiky a dívat se také trošku do jiných údajů. Nebudu tady teď citovat věci, měl jsem tady připravené nějaké analýzy ze Švédska apod., ale ono to není předmětem této debaty. Tato debata je o pandemickém zákoně.

Když se podíváme na znění toho textu, tak mám obavu, hmatatelnou obavu, že došlo k nepochopení smyslu tohoto návrhu zákona.

Tento zákon by měl nahradit nouzový stav. Je to tak? Já si myslím, že není, protože tady došlo historicky k tomu, a je tady i vina vlády a pana ministra, když se nouzový stav zaměnil, ten terminus technicus, za ta opatření, která byla činěna, a díky tomu název nouzový stav byl diskreditován v očích veřejnosti. Já si myslím, že to všichni cítíme v debatách s občany, že jim se něco nelíbí, můžou to být ty boty, může to být doprava, cokoliv a řeknou: za to může nouzový stav, když zrušíte nouzový stav, bude hned lépe. No, není to tak, přece. Nouzový stav je určité opatření z krizového zákona, které hovoří o tom, jak v určitých věcech fungovat. Ta opatření s tím nemají vůbec nic společného. Výhodou nouzového stavu je ale jedna věc. Jelikož všechna takováto opatření v různých stadiích omezují osobní svobodu člověka, omezují jeho vůli a možnosti, tak je zde v těchto zákonech zakomponována parlamentní kontrola. Parlament má jasnou definici toho, jak tyto zákony řešit, jak se k nim stavět, jak je například rušit. Ale v původním návrhu tohoto zákonného opatření při epidemii, lidově zvaného pandemickým zákonem, toto nebylo. Původní návrh byl čistokrevně technokratický návrh činnosti Ministerstva zdravotnictví v rámci takovéto pandemie. Dokonce se ani nezměnil příliš od toho, co tady ve Sněmovně už jednou bylo, a byl součtem věcí, které na ministerstvu za tu dobu - tři čtvrtě roku zkušeností, skoro už roku - nabrali a snažil se zákonně podchytit ty věci, které byly jednotlivě schvalovány.

Co nastalo? Tento zákon původní, který připravovali nějakou dobu odborníci na ministerstvech, předpokládám i za účasti odborníků z Ministerstva vnitra a dalších zainteresovaných ministerstev, legislativci se dostal do Parlamentu a v průběhu včerejška, pokud jsem správně informován, nechci nikomu brát čas, možná že dokonce osm a čtyřicet hodin a nejenom dvacet čtyři hodin, došlo k výrazným změnám tohoto zákona, výrazným změnám toho typu, že každý přinesl nějaký papír A4 a nebo více a jak pejsek a kočička vařili dort, tak to takhle s prominutím slátali dohromady a vznikl návrh. I to je možné - takhle tvořit zákony. Ale tady bych očekával, že tento návrh vezmou zase zpátky ti legislativci a budou se tímto zákonem velice poctivě zabývat a upozorňovat na rizika z tohoto zákona vyplývající. Ale k tomu bohužel nedošlo, protože není v lidských silách za pár hodin projet a dát dohromady tak důležitý zákon v tak obsáhlých změnách, které jsou za těch osm a čtyřicet hodin navrženy, aby byly vychytány všechny chyby. A ten zákon důležitý je, protože velice výrazně omezuje lidská práva občanů České republiky. To si řekněme.

Dneska, když se na ten návrh dívám, si říkám, jestli nakonec nebyl lepší ten nouzový stav. Já se omlouvám, kolegyně, kolegové a občané, protože ten nouzový stav byl aspoň propracovaný, každý věděl, jak funguje a kdy může skončit, každý se na to těšil a různě tlačil na to, ať se ta etapa posune, nebo zrychlí, nebo naopak prodlouží, ale byl jasný a fungoval, byť ne v té represivní části, to už ale není vina toho zákona, to už je vina jiných aplikačních vrstev zákona krizového řízení, zákona, díky kterému nouzový stav funguje. To, co máme před sebou, je s prominutím slátanina, slátanina zbožných přání politických stran, které cítily šanci a dostaly vládu do úzkých a ona hlavně chce, aby už něco platilo, aby už to měla jako etapu za sebou. Když bychom třeba my do toho zákona napsali cokoliv, tak ono by to tam asi bylo, protože už tady nebyla vůle ze strany exekutivy bránit ničemu. A proto se do toho zákona mohly dostat i vyložené hlouposti. Pro příklad možná to nejdůležitější: do toho původního zákona, který byl vykostěn o jakoukoliv parlamentní kontrolu, některá z politických stran, nevím která, dodala v § 1 článek 3, který zní: Dnem nabytí účinnosti tohoto zákona je vyhlášen stav pandemické pohotovosti. Tento stav lze ukončit, když bude hlasovat Sněmovna a tak dále. Toto má být dle předkladatele ta jistina parlamentní kontroly. Je to hloupost, protože v celém tom návrhu se už nikde jinde nehovoří o pandemické pohotovosti. Všechny ostatní návrhy hovoří o mimořádných opatřeních, čili my tímto schválením, vy tímto schválením schválíte nějaký stav pandemické pohotovosti, ale nikde dál není řešeno, co obnáší ta definice slova pandemická pohotovost. Je na základě pandemické pohotovosti možno udělat ta mimořádná opatření? V jakém rozsahu? A nebo my skončíme pandemickou pohotovost, Parlament hlasováním, ale přijde Ministerstvo zdravotnictví, Krajská hygienická stanice nebo Hygienická stanice města Prahy a může za účelem likvidace epidemie, nebo nebezpečí opětovného vzniku, nařídit mimořádné opatření. Nenařídí pandemickou pohotovost, nařídí mimořádné opatření. Čili ta definiční nejistota je zcela zřejmá. Je to jeden z příkladů toho, jak je tento návrh šitý horkou jehlou a je to pouze zbožné přání k uplatnění tohoto zákona.