Dámy a pánové,

já chci upozornit na jednu věc, která tady nezazněla od předřečníků, byť se všichni vyjadřovali k nouzovému stavu, a to je rozdělení společnosti. Společnost je těžce rozdělená na dvě nesmiřitelné skupiny. Jedna je tvrdě proti nouzovému stavu a žádá jeho okamžité zrušení, druhá část společnosti je naopak pro nouzový stav a jeho přitvrzení a postihy těch, ideálně zavřít ty, co prostě nenosí roušky.

Možná dostáváte také desítky mailů, telefonátů, dokonce i mí kamarádi nebo známí jsou rozpolceni v tomto a jedni volají: okamžitě to zrušte. Druzí mi volají: je třeba přitvrdit, protože to lidi nedodržují. Uvědomme si, v jaké společnosti fungujeme. A je to napříč politickým spektrem. Nemá to nic společného s politikou. Je to velký problém, do které ho se společnost dostala, a řešení tohoto problému bude hodně, hodně složité. To bychom si měli uvědomit, když voláme po různých alternativách a ideálních řešeních, a skoro všichni mí předřečníci tady znají recept a jmenovali recept, co by se mělo a), co by se mělo b), a jak oni si představují c), d). Tady z toho, přiznám se, poslouchat to a nezajímat se o tuto problematiku, bych byl docela nešťastný a u televizní obrazovky bych nevěděl, co sledovat dříve a ke komu se přidat.

Proto otevřu další otázky, které spíše souvisí s tím rozdělením společnosti. Všichni odborníci říkají, že se budeme muset naučit s virem žít. Asi s tím budeme muset souhlasit. Všichni odborníci ale také říkají, že by to mělo být do doby, než bude účinné očkování. Souhlasím. Co bude dělat společnost, když přijde návrh na očkování a bude očkovací látka? Nerozdělí se společnost zase na dvě nesmiřitelné skupiny? Já si myslím, že bohužel ano. Zažívali jsme to s očkováním už v minulosti a budeme to asi zažívat i dále. A tady bych také rád upozornil na tento velký problém, který je před námi a zatím ho odsouváme, protože látka není. Až bude, co se bude dít? Bude povinné, nepovinné? Jakou formou k tomu přistoupíme, když už jsou lidé rozděleni jenom nad možným plošným odběrem vzorků? To, co se děje na Slovensku, můžeme si říct, jak to bude vypadat u nás? Zamýšlí se nad tím někdo? Nezaznělo to zatím nikde z oficiálních úst.

Hovoří se o nouzovém stavu jako terminu technicusu. Já bych tady trošku brzdil v tom pojmenovávání, protože samozřejmě název tomu můžeme dát jakýkoliv, on to může být pandemický stav nebo nějaký jiný, ale tu nejde o název, možná ani o ten symbol. Tu jde o to, jaké zákony kde budou uplatněny. A dneska jsem zůstal zase jak opařený, když jsem si přečetl, kolik žádostí na odškodnění již přišlo na stát v době krizového stavu, co byl vyhlášen ze začátku, když nikdo nevěděl, co to vlastně je a co se na nás řítí v těch jarních obdobích, a to jsou miliardy, které požadují různí lidé, jednotlivci i firmy jako odškodnění na státu. Tak z jakých pohnutek oni jednají? Proč to dělají? Dokážeme to rozdělit anebo rozsoudit? Budou to dlouhé soudní spory a budou zase dělit společnost. A budou ti, kteří budou říkat, nic jim nedejte, a ti, kteří budou říkat, dejte jim. A to štěpení společnosti už zase nastane a bude velice složité.

Volá se po pomocné ruce. Z jedné strany ano, chceme pomoci, z druhé strany, že ta pomoc je odmítána. A můžeme tady teď každý říkat příklady - medik šel do nemocnice, tam ho odmítli, že nemají potřebu ho využívat, protože neví, jak ho zaměstnat například, neví, jak ho odměňovat, jak ho zařadit do pracovního cyklu, který mají. V jiné nemocnici: okamžitě přijďte, my vás vezmeme, třeba jenom jako brigádu a další. Ona drtivá většina těch opatření totiž je o lidech; o lidech, kteří řídí nemocnice, kteří řídí domovy důchodců, i o ředitelích škol. Pane ministře, s dovolením se budu obracet na vás, protože jste tady jediný a který by mi mohl odpovědět. Hovoříme - školy, děti, ale co takhle učitelé? To, co se děje momentálně v tom distančním způsobu výuky s učiteli, to je další obrovský problém, o kterém nehovoříme, a učitelé už dneska trpí syndromem vyhoření v takové míře, že jsem z toho byl až překvapen. A teď se bavíme, a já jsem zastáncem třeba, ať se co nejrychleji uvolní školy pro 1. a 2. třídu základních škol, ale ptám se, kdo tam učí? A neučí tam náhodou senioři-učitelé? Jak to tam vypadá? Může ředitel nařídit učitelce, mladé učitelce druhého stupně, ať jde učit ty děti v první třídě? Protože mám informaci a nebudu říkat odkud, abych nebyl nařčen za nějaké upozorňování, že to nejde. Čili ptám se, pane ministře, existuje metodický pokyn ministerstva, že ředitel školy může v rámci své pravomoci nařídit jakémukoliv učiteli ve své škole, aby mimo svou aprobaci třeba šel učit prvňáčky, protože klasická učitelka prvňáčků je ve věku těsně před 60 a má syndromy, které můžou být zdraví škodlivé a můžou být problematické?