„Tak už nám to přišlo, Blaženo, ty datový schránky. Takže buď se s těma internetama naučíš, nebo s tím svým krámkem končíš.“
„Jasně Václave, ale ty ses ani nenaučil počítač zapnout, takže skončíš s jednatelem našeho Spolku pro krásnější ves. A živnost taky zabalíš.“

Takhle nějak si dnes představujeme reakci nejednoho živnostníka z těch nejmenších na dopis, pro jistotu do vlastních rukou. A reakci vlastně nejenom živnostníka, kdekoho. Ne, nechceme vzpomínat na postiliona s poštovní brašnou a na koni, co svou trubkou ohlašoval příjezd na náves. Vítáme každý pokrok a každé zjednodušení práce, byrokracie, cest na poštu, ale...

Pracuji v reálných podmínkách s reálnými lidmi, bez uklidňujícího prostředí profesionálních byrokratů se snadno vynutitelnými změnami, ty se prostě nařídí. Jsem v každodenním kontaktu s reálným světem, kde je byrokracie často trpěným zlem a kde je snaha ji omezovat na minimum. Jo a taky mám profesionální deformaci – tvrdím, že vše musí být nastaveno na úroveň toho nejslabšího. Živnostníky pokládám za sůl země, základ společnosti. Právě živnostník je pro mě ztělesněním zodpovědnosti za řemeslo, dnes zase často generačně předávané, přitom flexibilitou hravě překonává všechny ty nadnárodní společnosti. Ostatně většina velkých podnikatelů a vizionářů začínala jako živnostníci (překupníky firem a predátory konkurenčních společností za vizionáře nepokládám…). Bezpečně proto vím, že drtivá většina živnostníků komunikaci se státními orgány přes datovou schránku jen přivítá, ale…

„Mařeno, když jsem začala kytičky prodávat na tržnici, bylo to fajn. Pak začaly bejt ty daně tak složitý, že bez paní inženýrky odvedle bych daňový přiznání ani dát neuměla. Pak ty EET, no to mi nějak nastavil zase její syn. Ale tohle už neumím, co to je?“
„Vidíš Blaženo, kdyby ses tenkrát vyprdla na to, prodej svých kytiček hlásit, jako jsem to udělala já, byla bys v klidu. Nazdar.“

A o tom to je. Stát nemůže nastavovat jako nepodkročitelné limity fungování čehosi, co je nad rámec možností a schopností, ale i ochoty nemalé části obyvatel. Pokud se toto byrokraté a politici nenaučili, neslouží lidem, ale těm svým přehledům a hlášením a statistikám. Soukromník není jen firma s košatým členěním, IT oddělením a vlastní spisovnou, ale i Blažena s krámkem s kytičkami, Václav, co legalizoval svoje melouchy a občas postaví sousedům zeď na vlastní IČO (přeci platit daně je čest). Pokud stát o tyhle živnostníky nestojí, chová se jako zlá macecha. (Pokud na to nemáš hlavu, nemůžeš podnikat?)

Ne, stát musí svoje nepodkročitelné a limitní podmínky stavět vždy na míru tomu nejslabšímu. Živnostník je tvor velmi svobodomilovný, nemá rád nařizování a omezování. Ostatně – pokud jsou datové schránky tak úžasná věc, proč je vynucovat? Dobré věci se přeci prosadí samy. Nebo snad ne? Prý nám přeci ušetří tolik času a jsou tak superbezpečné. Vždyť nám ušetří peníze. Nebo ne?