Před nedávnem přivítal místostarosta města Cheb Miroslav Plevný členy Panevropské unie, jejíž předsedou je v Německu Bernd Posselt. Ten je zároveň mluvčím Sudetoněmeckého landsmanšaftu, organizace, sdružující odsunuté Sudetské Němce a jejich potomky. Cheb se stal jednou ze zastávek na trati Hof, Waldsassen a Františkovy Lázně, kde všude proběhla přeshraniční setkání, která vyvrcholila sněmem v Hofu. Na této návštěvě by nebylo nic zvláštního, protože dobré kontakty máme určitě mít, zvláště se sousedy. Žádná ze stran se však nesmí ponižovat před druhou a vzájemné vztahy musí být nezištné a rovnocenné.

Abychom neskončili jako nazí v trní

Poučme se z historie, jinak se může stát, že se bude opakovat. Proč to připomínám? Bernd Posselt se několikrát vyjádřil k Benešovým dekretům a za zmínku stojí třeba jeho výrok: „Česko by se mělo od této hrozné zátěže oprostit. Je v zájmu nás všech, aby Benešovy dekrety skončily na smetišti dějin.“ Já se ptám: Pokud jedna strana po druhé do budoucna nic nebude požadovat, jak stanoví už Česko-německá mezivládní deklarace z roku 1997, tak proč by měly Benešovy dekrety skončit na smetišti dějin? V současné době dochází stále častěji k přepisování historie a hrozí právě nebezpečí, že jednou mladí lidé nebudou ani vědět, co to Benešovy dekrety jsou, proč vznikly a klidně kývnou na jejich zrušení. Benešovy dekrety, pozdější ústavní zákony našeho státu, mj. konfiskovaly majetek milionů Němců, který se nacházel na území republiky, a zbavovaly Němce – v logice poválečného rozhodnutí velmocí – československého občanství. Kdyby byly Benešovy dekrety odhozeny na smetiště, jak si přeje Bernd Posselt, rázem by se celý náš Karlovarský kraj včetně domů, polí a pozemků ocitl v právním vakuu, veškeré vlastnictví občanů by bylo zpochybněno. Otázka Benešových dekretů se stále řeší, jelikož žádný z našich ministrů zahraničí nevedl sebevědomou zahraniční politiku a doposud nedokázal na mezinárodním poli nijak významně prosadit a obhájit zájmy České republiky.

Kde jsou naše reparace?

Dokážete si představit, že by s něčím podobným přišli Němci nebo Rakušané za Polskem? Došlo tam k mnohem většímu odsunu a navíc v případě Německa i ke ztrátě území. Polská diplomacie by ovšem takovou diskuzi vůbec nepřipustila. Škoda, že se tak intenzivně jako o zrušení Benešových dekretů nediskutuje o vyplacení válečných reparací, které měly být poskytnuty ve prospěch Československa, dnes tedy České republiky. Nemám nic proti budování dobrých vztahů, spíš naopak. Vždyť náš kraj se nachází v pohraničí a mnoho našich občanů do sousedního Německa dojíždí za prací. Zmiňovaný Posseltův postoj však ve mně budí dojem, že bychom měli být obezřetní, aby šlo skutečně pouze o zlepšení komunikace, budování sousedských vztahů a případnou spolupráci. Dokud se nebudeme vzájemně respektovat se vším všudy, pak nejde o upevňování vztahů.

Německé nápisy už tady byly

Jsme české pohraničí a nikoli Sudety, jak hanlivě někteří politici naše pohraničí nazývají. Nemělo by se zapomínat na to, že tohle původně horopisné slovo získalo postupně ponurý politický význam, když s ním začali žonglovat henleinovci a posléze Adolf Hitler, když po Mnichovu z většiny našeho odtrženého území ustanovil tzv. Říšskou župu Sudety. Do jejího čela postavil právě svého pohůnka, rozvraceče našeho státu, Konrada Henleina. Sudety se tak staly synonymem nacistického teroru. Československá vyhláška ze dne 22. května 1945 dokonce stanovila nepřípustnost užívání tohoto pojmu. Nemělo by se tedy stávat, že nás v některých částech měst našeho kraje budou „vítat“ německé nápisy jak je tomu třeba v Ostrově, kde vládne ODS spolu s KDU-ČSL. Mějme dobré vztahy se všemi, ale bezpodmínečné, a zachovávejme si stále svou hrdost. Nehrbme se. Jsme Češi, tak na to buďme náležitě hrdí.

Karla Maříková