Vážené dámy, vážení pánové,

já bych byl velmi nerad, abychom se tady přesvědčovali řekněme politickými argumenty, protože o tom teď tady nejednáme. Skutečně smyslem tohoto jednání není na základě politiky některé strany, ať už je to SPD, nebo ODS nebo libovolná jiná strana rozhodovat o tom návrhu, který nám postoupil Senát. My bychom se měli snažit o maximální objektivitu, nikoliv o politiku. A neměli bychom stavět svá rozhodnutí na tom, jak se prezident republiky Miloš Zeman někde nevhodně vyjádřil, nebo jakou prosazuje politiku, nebo jestli se pohybuje dobře v manévrovacím prostoru, který mu Ústava dává. Nebo jestli někde porušuje zásady politické kultury. A neměli bychom si tady především měřit hlasy v různých typech voleb. To si myslím, že je opravdu nedůstojné a pro projednání ústavní žaloby zcela irelevantní. Měli bychom to vzít poctivě, tak jak Ústava mluví o hrubém porušení Ústavy, a měli bychom vzít v úvahu ustálené ústavní konvence.

Začnu tedy tím, že si musíme uvědomit, že není zcela vhodné a přiléhavé srovnávat právní úpravu, která zde byla za prezidenta republiky Václava Havla a Václava Klause. Neboť v roce 2012 došlo právě k novele Ústavy, kterou byla zavedena skutková podstata hrubého porušení Ústavy. A do té doby nebylo možné volat prezidenta republiky k odpovědnosti za hrubé porušení Ústavy, které však nedosahovalo intenzity velezrady. Takže v tomto je ta situace podstatně odlišná.

Abychom tu otázku tedy rozhodli poctivě, měli bychom se zamyslet nad tím, jestli podle našeho názoru došlo k hrubému porušení Ústavy. Pro mě jsou stěžejní zejména dva ty skutky, které jsou uvedeny v žalobě, kterou nám postoupil Senát Parlamentu České republiky. A teď se snažím opravdu nepřihlédnout k těm záležitostem, které podle mne mají povahu spíše porušení politické kultury a určité důstojnosti, která patří k úřadu prezidenta republiky. Tím prvním z nich, o kterém se hovoří neustále ve veřejném prostoru, tak jsou průtahy v odvolávání, které přesáhly rozumnou mez. Podle článku 74 Ústavy České republiky prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády. Já si myslím, že abychom správně rozuměli tomuto ustanovení, tak je potřeba se podívat do komentáře k Ústavě. Já zde budu citovat a z toho také vycházím, komentář k Ústavě, který je v ASPI. Autorem je brněnský právník Pavel Molek, který uvádí:

Procedura odvolání člena vlády je jedním z příkladů, kdy prezident republiky vystupuje pouze v roli příslovečného notáře, který stvrzuje danosti, jež sám nemůže ovlivnit. Zde je touto daností návrh předsedy vlády, který představuje dostatečnou a zároveň nezbytnou podmínku - a jedinou ústavně předpokládanou podmínku - odvolání člena vlády.

V současné úpravě je nicméně odvolání člena vlády prakticky plně v rukách předsedy vlády. A pokud on prezidentovi republiky jeho odvolání navrhne, nemá prezident žádné uvážení, zda tak skutečně učiní. To plyne již z povahy samotného fungování vlády, v níž (z?) pozice jejího předsedy plyne jeho dispozice, pozitivní i negativní, s tím, koho chce mít ve svém týmu. Nemůže být tak nucen k tomu, aby v něm nadále někoho trpěl proti své vůli. Obdobně Mikule - tedy profesor Mikule - konstruuje povinnost prezidenta republiky návrhu vyhovět a člena vlády odvolat bez zbytečných průtahů. K tomu pouze dodáváme, že zbytečnými průtahy při této proceduře jistě není případné vyjednávání prezidenta republiky s předsedou vlády a konkrétním ministrem, případně dalšími podstatnými aktéry, zda na svém návrhu předseda vlády trvá. Tato dočasná smírčí role je však tím jediným, co může učinit nad rámec prosté povinnosti návrhu vyhovět, a pokud v této smírčí roli neuspěje a předseda vlády nevezme svůj návrh zpět, musí prezident člena vlády bezodkladně odvolat.

Takže já si myslím, že na jednu stranu určitě není správné, že se zpochybňuje role prezidenta republiky, že má určitý manévrovací prostor v rámci toho vyjednávání, pokud obdrží návrh od předsedy vlády. A na druhou stranu je potřeba akceptovat, že pokud ten návrh tam je a to vyjednávání nevede k dosažení smíru, k tomu, aby si to předseda vlády rozmyslel, prezident republiky nemůže v těch průtazích nadále pokračovat. To si myslím, že je jediný způsob, jak ústavně konformně postupovat.

Já jsem chtěl připomenout, že v důsledku těch průtahů s odvoláváním ministra kultury došlo, mimo jiné, i k tomu, že byla zrušena památková ochrana lázní v Teplicích, které vlastní pan Jaroslav Třešňák, který dal panu prezidentovi Zemanovi tři miliony korun na kampaň. Pan prezident republiky již 12. 7. selhal v těch vyjednáváních, nedosáhl revize postoje předsedy vlády, a přesto otálel až do konce července, s tím, aby splnil svoji ústavní povinnost. Takže já se domnívám, že v tomto ohledu prezident republiky využil manévrovací prostor a následně se dopustil průtahu, aby udržel u funkce člověka, který mu byl na základě politických dohod blízký a který - shodou okolností - zrovna těsně před koncem výkonu svého mandátu vyhověl sponzorovi prezidenta republiky.

Ten druhý skutek, který já považuji za porušení Ústavy České republiky, nikoliv pouze porušení politické kultury nebo nějakých nepsaných pravidel, je porušení článku 82 Ústavy České republiky, podle kterého soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí a jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Tuto věc jsme projednávali na podvýboru ústavněprávního výboru, který byl svolán z mé iniciativy, a kde jsme konstatovali, že nebyla porušena nezávislost justice, a to v důsledku toho, že ti soudci měli vlastní morální integritu a nenechali si do výkonu své soudcovské činnosti zasahovat.

Současně jsme také vyzvali moc výkonnou, aby už nepokračovala v těchto způsobech ovlivňování rozhodování nezávislých soudů. Já bych chtěl citovat několik zásadních výroků, které považuji za velmi problematické ze strany pana doktora Baxy, bývalého předsedy Nejvyššího správního soudu - já vám dám funkci, vy mně rozhodnutí. Prezident republiky zopakoval svůj výrok, že si mě dokáže představit jako předsedu Ústavního soudu, a pokračoval s tím, že Nejvyšší správní soud projednává případ žaloby, kterou na něj podali vysokoškolští docenti a Karlova univerzita kvůli tomu, že je nejmenoval do funkce profesorů. Pokud bývalý předseda Nejvyššího správního soudu vznese takto závažná obvinění, tak se domnívám, že by to měl Ústavní soud posoudit. Nemůžeme přece připustit, aby se vysoké ústavní funkce, jako je funkce předsedy Ústavního soudu, staly předmětem kšeftování, aby se prezident republiky scházel se soudci a tlačil na ně, aby oni zajistili na svých soudech, že v jejich věcech jim někdo vyhoví. Takže toto považuji za druhý skutek, kterým došlo k porušení Ústavy České republiky.

Je třeba říci, že oba tyto skutky se staly v současném volebním období, a tedy je lze posuzovat. Domnívám se, že vydržování vlastního podporovatele na funkci ministra kultury s cílem a nebo s tím, aby došlo současně k ovlivnění rozhodování ve prospěch sponzora prezidenta republiky a obchodování s funkcí šéfa Ústavního soudu, je hrubým porušením ústavy, a proto i já i náš poslanecký klub bude hlasovat pro to, aby žaloba, která obsahuje tyto skutky, byla postoupena Ústavnímu soudu k rozhodnutí.

Děkuji vám za pozornost.