Vážená paní předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, dovolím si jenom krátkou reakci na ony černé stavby, jejichž odstraňování skutečně v území představuje problém. Ale protože mám k dispozici svoji vlastní osobní zkušenost, tak si jednak dovolím uvést na pravou míru některé nepřesnosti. Ta povinnost nepřísluší jenom obcím s rozšířenou působností, ale přísluší fakticky všem obcím, které mají ve svém vlastním úřadě stavební úřad s jeho příslušným správním obvodem.  V takovém případě skutečně nezbytně ve spolupráci se zastupitelstvem a s vedením obce musí dojít k odstranění černé stavby. Odstraňování je komplikované, ale je komplikované proto, že to prostě reálně, a je úplně jedno, zda se to odehrává na úrovni obce, kraje, nebo státu, prostě reálně vzniká náklad, který je nutné následně vymáhat po tom, kdo způsobil tu černou stavbu. Tahle potíž neubude nikomu, ať už bude zákon mluvit jakkoli.

A co je podstatné, a ukazují to všechny dosavadní zkušenosti, je reálné odhodlání ten problém řešit a přijatelná metodika, neboli způsob, jak vymoci odstranění černé stavby. Zatím se ukázalo, že úspěšní byli ti, kteří se vyzbrojili i pomocí exekutora pro vymáhání odstranění té černé stavby. A pokud by něco pomohlo, skutečně pomohlo, tak kromě metodiky je to také finanční podpora pro samotný akt odstranění. Tohle jsou konkrétní nástroje, konkrétní pomoc. V okamžiku, kdy to budeme mít byť krásně ošetřeno v zákoně, nebo lépe než je to dnes, a nebude vůle k odstranění, tak ten proces bude vždycky natolik komplikovaný, že bude pro jakéhokoli úředníka přinášet jisté komplikace a bude to věc, která bude pro něj do značné míry zátěží.

A recept, který zmiňuji, je opravdu následně najít jak finanční podporu pro ty, kteří budou odstraňovat, tak zejména najít prostě správný a efektivní postup s jasným doporučením. A to ani ten nový zákon vlastně dokonale neřešil, protože by musel použít, jak zmiňuji, prostě jiné nástroje a jiné postupy, aby to skutečně efektivní bylo.

Druhá poznámka se týká skutečného důvodu odložení účinnosti. Tady v projevu paní předsedkyně Dostálové zaznělo, že přece jde o to, abychom dokázali zajistit, a tady v tom se shodujeme, co nejrychlejší stavební řízení, aby bylo měřeno lidem, stejně jako se měří státu.

Jenom zdůrazním, že první krok k tomu přinesla právě tehdejší opozice, poslanci Občanské demokratické strany, kteří do zákona 416, o urychlení liniových staveb, navrhli a následně prosadili napříč Poslaneckou sněmovnou takzvanou fikci souhlasného stanoviska. To byl první významný krok k tomu, aby docházelo v tomto směru ke stejné vyvážené pozici občanů a státu.

Já naprosto souhlasím s tím spravedlivým rozohněním, že se v České republice v tomto směru měří jiným metrem. Chci tady ale jenom zdůraznit, že ti, kteří s tím skutečně něco podnikali, za to také teď můžou reálně bojovat. Ale těžko se mi to poslouchá od paní předsedkyně Dostálové, když fakta hovoří o tom, že v roce 2014 byla průměrná délka celého procesu povolování stavby podle žebříčku Doing Business sto dvacet dnů a po osmi letech vlády ANO dvě stě čtyřicet šest. Můžeme zpochybňovat metodiku Doing Business a v některých případech ta data nemusejí být dokonale vypovídající, ale ta relativní hodnota v tomto směru sedí, prostě to fatální prodloužení povolovacího procesu ze sto dvaceti na dvě stě čtyřicet šest dnů, tedy více než dvojnásobné prodloužení, se bohužel odehrálo v těch uplynulých osmi letech. Pak je opravdu těžké poslouchat, že předkladatel toho původního návrhu měl opravdu poctivou snahu zajistit lidem a státu stejné a srovnatelné podmínky. Vlastně to dneska vypadá jako hodně vypočítavé tvrzení s pozoruhodnou dávkou pokrytectví.

Pojďme se ale shodnout na tom, že Česká republika má směřovat k tomu, že bude v tomto směru v těch správních procesech k lidem významně vstřícnější a bude opravdu garantovat naplňování lhůt a shodné podmínky. A troufnu si tvrdit, že i ta věcná změna, o které budeme v následujících měsících mluvit, přesně tyhle podstatné podmínky naplní.

A zmíním ještě jednu důležitou věc, která souvisí právě s oním odkladem. Tehdejší předkladatel žil v domnění, že když něco bude náležet státu, že to půjde automaticky výborně, že se tím vyřeší ty problémy. No, realita ale vypovídá o něčem jiném. Reálný stav správních procesů na centrálních orgánech státní správy, neboli na ministerstvech, často vázne stejně, anebo ještě hůř než na krajských a obecních úřadech. Pokud tady zaznívala slova o tom, že musíme zajistit co nejefektivnější využití personálního a materiálního vybavení, pak si troufnu ale jenom poskytnout skutečný obraz výkonu správních činností v České republice. Vybavení obecních a krajských úřadů z hlediska materiálního i personálního je nejenom srovnatelné, ale často zejména v té oblasti materiálního vybavení lepší. A úředníci se tam dostanou k nezbytnému počítačovému vybavení, které reálně pomáhá v tom, aby zbytečně nemarnili lhůty a řízení se neprotahovala.