Vážené dámy a pánové, milí přátelé,

17. listopad dnes média a politici připomínají hlavně v souvislosti s převratem roku 1989. Dnes už víme, že šlo o akci, kterou měla v režii část StB a část vedení KSČ se souhlasem Sovětů, která chtěla v České republice uchopit moc a zabránit demokratizaci socialismu v České republice. Studenti a následně další lidé, kteří v ulicích demonstrovali tohle ovšem netušili a skutečně demonstrovali za to, co tehdy chtěli. Tedy demokracii, svobodu slova, spravedlivý sociální systém a mimo jiné i zrušení obou vojenských paktů, NATO i Varšavské smlouvy.

Odkaz manifestujících z roku 89 je dnes stále živý a měli bychom si ho připomínat, protože většina požadavků byla nejen opuštěna, ale doslova pošlapaná. Socialismus vystřídal kapitalismus, který rozkradl drtivou většinu veřejného majetku a vyvedl většinu českého majetku do zahraničních rukou.

Přímou demokracii, kterou žádali občané a kterou dokonce schválilo vedení KSČ, byla nahrazená vládou elit, která dnes vrcholí potlačováním základních lidských práv, jako je svoboda pohybu, svoboda podnikání, svoboda názoru a slova. O sociální spravedlnosti si můžeme nechat zdát. Miliardáři bohatnou a chudí chudnou, a to stále rychleji.

17. listopad je také symbolickým datem počátku otevřeného nacistického teroru v českých zemích roku 1939 a připomíná také studentskou manifestaci a následný převrat roku 1989. V obou případech studenti protestovali proti nesvobodě. Studenti v roce 39 měli proti sobě vražednou nacistickou mašinerii a jejich statečné vystoupení skutečně vraždění a teror rozpoutalo. V noci z 16. na 17. listopadu gestapo zatklo přes tisíc studentů a učitelů. Devět studentů, kteří podle Němců stáli v čele studentských organizací, bylo 17. listopadu popraveno. Nebudu opakovat známá fakta o dalších událostech, jen si dovolím spolu s vámi vzdát čest a úctu všem, kdo čelili nacistickému teroru, všem, kteří trpěli nebo obětovali život za to, abychom my dnes tady mohli žít v suverénním českém státě.

Ale spolu se vzpomínkou na oběti československých občanů a na zločiny německého nacismu nesmíme zapomenout ani na viníky. Značná část z nich zůstala většinou v pozdějším západním Německu nebo USA a dalších zemích nepotrestaná. Škody, které na našem národě, na naší zemi Němci napáchali, nebyli nikdy nahrazeny, přestože to po válce Německu a Němcům nařídily mezinárodní úmluvy z Postupimi.

Gestapáci, esesáci, ale i okupanti z wehrmachtu dostávali důchody i z peněz a materiálních hodnot, které za války ukořistili v naších zemích a které nemuseli nahradit. Zatímco Čechoslováci desetiletí po válce spláceli Britům poctivě půjčku na to, aby mohli pomoci Británii bránit. Tu Británii, která uznala Mnichov, tu Británii, která po okupaci vydala část československého pokladu Hitlerovi.

Nacismus a fašismus není mrtvý, ale stále žije, a je nebezpečný. Nemyslím teď na primitivy z mezinárodních nacistických bojůvek na Ukrajině. Myslím ty, kdo ve jménu ideologie, či nějaké víry v něco omezují občanské svobody, potlačují svobodu slova a v prvním sledu diskuzi a fakta nahrazují dehonestacemi, pomluvami a nadávkami.

Aby nebyly marné oběti těch, kdo se postavili nacismu, oběti za naši národní a státní suverenitu, za naši občanskou svobodu, je naší povinností tyto hodnoty chránit a bránit a je to také to nejlepší, čím můžeme hrdiny našich národů uctít.