Být komunistou má pádnější důvody než kdy dřív. Kapitalismus se urval ze všech řetězů. Většině upírá stále víc toho, co už mívala za samozřejmost. Vrší nové pohromy i zločiny. Tím vážnější jsou rizika, jimiž to teprve hrozí. Počkat si, jak to dopadne, komunista neumí.

Proto tu nejsme „pro všechny“. Tu masku nosí jen strany a hnutí, které si platí „horních deset tisíc“. KSČM je stranou dělníků a všech pracujících, z jejichž rukou a mozků pochází cizí zisk. Bráníme každé legitimní právo, jež lidem upírá kapitál a jeho státní moc. Jen „parlamentní stranou“ být nemůžeme. Nesmíme chybět hlavně nikde tam, kde lidé o svá práva bojují sami. Sny, na něž nedojde, však živit nehodláme. Většina toho, co lidem chybí, se naplní až za hranicemi dnešní moci. Právě tam směřuje vše, oč usilujeme už dnes. Generacím, které to dokázaly, patří uznání a vděk. Nezastat se jich proti křivdám, jež se jim za to mstí, by byla zbabělost.

Kapitalismus pochází z brutálních loupeží a válek. Doma vyvlastnil milióny farmářů i řemesel. Za oceány jich dělovými čluny zotročil ještě víc. Nevylže se ani z viny za obě světové války. Teprve po nich měl kapitalismus trochu přijatelnější tvář. Vnutila mu ji výzva zemí, které už jeho horizont překročily. Sílu levicové opozice znásobila i tam, kde zůstal u moci. To vedlo k ústupkům lidským právům, na něž by jinak nepřistoupil. S růstem ekonomiky začaly poprvé držet krok i mzdy. Velkokapitál pak už leckde podléhal vyššímu zdanění než odměna za práci. Dřív nevídané požitky garantoval sociální stát. Sprostými slovy nebyly ani regulace a plánování. Tehdy krotily spekulační hazard i tržní anarchii. Kapitalismus to na dobu, nemající srovnání, zbavilo i prokletí velkých krizí. Rostla rozvojová pomoc zemím, vypleněným koloniálním barbarstvím. Západní velmoci nakonec přistoupily i na smluvní záruky, omezující riziko jaderné války a závody ve zbrojení. Světová rovnováha, která je k tomu přinutila, stála mnoho sil i naši zemi. Kapitál, tunelující cizí práci, si svou moc zachoval. V mnohém však nabyla civilizovanějších forem.

Kapitalismus XXI. století k někdejším ohledům nic nenutí. „Studená válka“ vábila do ráje lidských práv. Skončila loupeží tisíciletí. Vyrabovala půl Evropy, „postsovětskou“ Asii i „třetí svět“, mířící nekapitalistickým směrem. Zdefraudovala stonásob větší hodnoty, než kolik jich lidem rozdala všechna znárodnění. O řadu generací zpět se vrací i poměr mezi ziskem a odměnou za práci, z níž pochází. Půltucet zazobaných dynastií vlastní víc než celá polovina planety. „Pracující chudoba“ se šíří i „euroatlantickou civilizací“. Víc a víc napadá už i vrstvy, zvyklé na „modré límečky“ hledět svrchu. Milióny mladých lidí napříč světadíly zjišťují, že se budou mít hůř než jejich rodiče. V Evropské unii už pod hranicí chudoby uvízla celá čtvrtina populace.