Být komunistou má pádnější důvody než kdy dřív. Kapitalismus se urval ze všech řetězů. Většině upírá stále víc toho, co už mívala za samozřejmost. Vrší nové pohromy i zločiny. Tím vážnější jsou rizika, jimiž to teprve hrozí. Počkat si, jak to dopadne, komunista neumí.

Proto tu nejsme „pro všechny“. Tu masku nosí jen strany a hnutí, které si platí „horních deset tisíc“. KSČM je stranou dělníků a všech pracujících, z jejichž rukou a mozků pochází cizí zisk. Bráníme každé legitimní právo, jež lidem upírá kapitál a jeho státní moc. Jen „parlamentní stranou“ být nemůžeme. Nesmíme chybět hlavně nikde tam, kde lidé o svá práva bojují sami. Sny, na něž nedojde, však živit nehodláme. Většina toho, co lidem chybí, se naplní až za hranicemi dnešní moci. Právě tam směřuje vše, oč usilujeme už dnes. Generacím, které to dokázaly, patří uznání a vděk. Nezastat se jich proti křivdám, jež se jim za to mstí, by byla zbabělost.

Kapitalismus pochází z brutálních loupeží a válek. Doma vyvlastnil milióny farmářů i řemesel. Za oceány jich dělovými čluny zotročil ještě víc. Nevylže se ani z viny za obě světové války. Teprve po nich měl kapitalismus trochu přijatelnější tvář. Vnutila mu ji výzva zemí, které už jeho horizont překročily. Sílu levicové opozice znásobila i tam, kde zůstal u moci. To vedlo k ústupkům lidským právům, na něž by jinak nepřistoupil. S růstem ekonomiky začaly poprvé držet krok i mzdy. Velkokapitál pak už leckde podléhal vyššímu zdanění než odměna za práci. Dřív nevídané požitky garantoval sociální stát. Sprostými slovy nebyly ani regulace a plánování. Tehdy krotily spekulační hazard i tržní anarchii. Kapitalismus to na dobu, nemající srovnání, zbavilo i prokletí velkých krizí. Rostla rozvojová pomoc zemím, vypleněným koloniálním barbarstvím. Západní velmoci nakonec přistoupily i na smluvní záruky, omezující riziko jaderné války a závody ve zbrojení. Světová rovnováha, která je k tomu přinutila, stála mnoho sil i naši zemi. Kapitál, tunelující cizí práci, si svou moc zachoval. V mnohém však nabyla civilizovanějších forem.

Kapitalismus XXI. století k někdejším ohledům nic nenutí. „Studená válka“ vábila do ráje lidských práv. Skončila loupeží tisíciletí. Vyrabovala půl Evropy, „postsovětskou“ Asii i „třetí svět“, mířící nekapitalistickým směrem. Zdefraudovala stonásob větší hodnoty, než kolik jich lidem rozdala všechna znárodnění. O řadu generací zpět se vrací i poměr mezi ziskem a odměnou za práci, z níž pochází. Půltucet zazobaných dynastií vlastní víc než celá polovina planety. „Pracující chudoba“ se šíří i „euroatlantickou civilizací“. Víc a víc napadá už i vrstvy, zvyklé na „modré límečky“ hledět svrchu. Milióny mladých lidí napříč světadíly zjišťují, že se budou mít hůř než jejich rodiče. V Evropské unii už pod hranicí chudoby uvízla celá čtvrtina populace.

Kapitálu, lačného dalšího zhodnocení, je víc než kdy dřív. Od kupní síly všech, kdo žijí od výplaty k výplatě, ho dělí nevídaná propast. Oč méně tak znovu vydělá na lidech, z jejichž práce už shrábl zisk, tím víc to dohání ve spekulantském „kasinu“. Tam však bohatne jen hrstka vyvolených. Kde nestačí zákulisní informace, nastoupí „zločin bílých límečků“. Hazarduje i s našimi úsporami. Reálné hodnoty netvoří. Kupí stále větší manka, která „znárodní“ – a ždíme z daňových poplatníků i s úroky. Zisk, dosahovaný na cizí dluh, tak není ani odměnou za riziko podnikání, jak zní alibi kapitalismu. Je to bezpracná renta, v jaké si hověla zdegenerovaná šlechta. A navlas stejně, jako s „modrou krví“, se také dědí. Dnešním oligarchiím přitéká i přímo z ekonomiky, produkující skutečné hodnoty. Stále víc drancují také veřejné rozpočty. Skrznaskrz parazitní rentu však dolují už i tím, jak „řeší“ finanční a hospodářské krize. Ke škodě těch, kdo je nezavinili, to bylo i dřív. Bankrot však trestával i hazardéry, uvízlé v pasti. Zpátky na úroveň, úměrnou koupěschopné poptávce, to načas sráželo hodnotu všech kapitálů. Dnes už neplatí ani to. Z těch, kdo svět dohnali do krize naposled, není na mizině jeden jediný. Peněz, lačných zase jen „dělat peníze“, je víc než kdy dřív. Jen ale na dluh k tíži daňových poplatníků. To ještě víc zkracuje kupní sílu všech, kdo žijí ze mzdy. Tím větší díl kapitálu lze zhodnotit už jen dalším podvodem. Krize, která je znovu na spadnutí, bude tím ničivější. Privatizace zisků, „znárodňující“ všechny své náklady, rizika i dluhy, klade minové pole pod samy základy moderní civilizace.

Rychle ubývá i vše, co demokracii aspoň předstírá. Generalitu EU vybírá globální kapitál. Většinu zákonů ji nechá předepisovat i nám. Co se smí a nesmí vůči okolnímu světu, nařizuje americký „deep state“. Lidi, podniky i celé země, spadající pod jiné vlády a zákony, terorizuje „sankcemi“ i zvůlí americké justice. Po které z „barevných revolucí“, jež západní mocnosti inscenují napříč světem, není ještě hůř, než před ní? Války za „změnu režimu“ zmařily milióny lidských životů. Šíří rozvrat, humanitární pohromy a migrační tsunami. USA už ruší i smlouvy, omezující riziko jaderné sebevraždy. Spirála zbrojení, již to znovu roztáčí, soupeří v inovacích, hrozících se vymknout lidské kontrole.

Velmoci, jež to má donutit k poslušnosti, si však už poroučet nenechají. Vděčí za to i svému strategickému partnerství. Roste z něj nový pól světové politiky i ekonomiky. Oporu pro svou nezávislost a rozvojové plány v něm nachází stále víc zemí. Přibývá mezi nimi vlivných regionálních mocností, letité vazaly USA nevyjímaje. Duší hospodářského zázraku XXI. století je strana téměř sta miliónů čínských komunistů. Ta nikam chudobu nevrací. Každým rokem z ní desítky miliónů lidí naopak vysvobodí. Lidová Čína nabízí sdílenou prosperitu i okolnímu světu. Motor a těžiště světového ekonomiky se stěhují východním směrem.

Tam, kde má navrch parazitní renta, se skutečný rozvoj už spíš jen předstírá. Privilegii bez zásluh se kochá i politická moc. Velí nevídané byrokracii. Lidi však mnohdy už jen hnidopišsky otravuje. Často už jenom bezradně střečkuje i tam, kde si dřív uměla poradit. Vliv zločineckých mafií, jimiž prorůstá, neskrývají ani zprávy tajných služeb. Na „zakuklené marxisty“ to svádí potrefené husy. „Euroatlantickou civilizaci“ rozvrací psychopatie, jež ovládla honbu za ziskem. Vteřina dějin, inzerovaná jako jejich divukrásný „konec“, není ani spravedlivější, ani bezpečnější.

Mocenský zvrat před třiceti lety, inscenovaný napříč východní Evropou, proběhl v cizí režii. Cizím zájmům se podřídil i vývoj, jemuž uvolnil prostor. Klíčové ekonomické zdroje naší země zcizil zahraniční kapitál. Padly mu do klína za zlomek skutečné hodnoty. Ty, co mu překážely jako konkurence, sprovodil ze světa úplně. Být zcizený národní majetek předmětem seriózního prodeje, vynesl by několik miliónů tehdejších korun i každému školákovi a ávě narozenému nemluvněti. Privatizace však skončila čistou ztrátou. Právě tak vznikl státní dluh. A hlavně úměrně všemu, co zmizelo v nenávratnu, roste dál už čtvrt století. Byli jsme zemí, úspěšně soutěžící ve spoustě prestižních oborů. Teď je to hlavně o montovnách, logistických hangárech a subdodávkách se žalostným výnosem. Zpátky k ekonomickému výkonu, jejž dosahovala už koncem 80. let, se ČR dopracovala až počátkem tohoto století. Více než šestina českého HDP mizí rok, co rok v zahraničí.

Jsme kolonií v srdci Evropy. Cizině vynášíme svou vyspělostí, a nikoli zaostalostí „třetího světa“. Českou diplomacii řídí velmocenské fermany. Cizí loutkovodiči dirigují i domácí politiku. Znovu a znovu jí postrkují směrem, jenž problémy země hrotí ještě víc. O moc se soutěží v dostizích „spojenecké vděčností“. Od cizích mocností se doprošuje záruk, že se nebude „vracet nakradené“. Čím naši republiku obohatila většina těch, kdo se honosí faraonským luxusem? Kdo z nich k němu nepřišel ke škodě spoluobčanů, ne-li za hranou zákona? Země, jež bídu znala už jen z muzeí, se hemží exekučními psanci i samoživitelkami v pasti bídy a zoufalství, bezdomovci i deklasovanými narkomany. Spousta domácností nemá na oběd ve školní jídelně. Nemohou si dovolit ani pořádně zatopit. S vodou šetří i na úkor hygieny. Nesmí jim vypovědět ani lednička nebo televizor. Někdejší pohoda schází i statisícům rodin, kterým nic z toho zatím nehrozí. Hrotí to vztahy mezi kolegy a přáteli i životními partnery, rodiči a dětmi. Plodí to nevídanou pandemii depresí a jiných psychických útrap a deviací. A spolu s „koloniální“ jakostí mnoha potravin má na svědomí i bezprecedentní výskyt rakoviny. Kapitalismus nebyl ani cílem většiny těch, kdo před třiceti lety zaplnili náměstí. Vše, co lidem vzal a ještě hrozí vzít, by bez tlaků zvenčí nemělo šanci.

Tolik moci, kolik jí nad námi mají cizí kapitál a velmoci, dějiny samostatné republiky nepamatují. Tím víc toho, co dnes kapitalismus upírá lidem všude, tak poškozuje a v mnohém přímo ohrožuje už i náš národní zájem. Právě k tomu, jak přezíravě s ním nakládá cizí vrchnostenská arogance – a jak servilně se jí v mnohém nadbíhá – se koncentruje i nejvíc kritických nálad. Sílí napříč názorovým i stále širším sociálním spektrem. Rostoucí odraz nacházejí i na tom křídle politické scény, které se nezaprodalo. Tím víc to staví do popředí cíl, jejž tak široká shoda usnadňuje – spojit síly ve vlasteneckém bloku na obranu klíčových národních zájmů. A celou vahou jeho šíře a vlivu čelit jak všem vnějším tlakům, tak zbabělosti i zištné kolaboraci, které jim jdou na ruku.

Jen v mnohem suverénnější zemi lze napravit vše, co doba dluží nejen demokracii a lidským právům, ale i naší bezpečnosti. Tím víc stojíme o spolupráci rovného s rovným s každým, kdo staví národní zájmy výš než všechny konjunkturální pohnutky. Ostouzejí nás nálepkami „extremistů“, „xenofobů“ a řadou jiných. Mají nás rozeštvat i navzájem. Přestaňme se té demagogii podřizovat. Teď to chce táhnout za jeden provaz. Soutěžit jen a jen v tom, kdo z nás každý z národních zájmů, jenž prohrává, odhalí dřív a přesněji – a nabídne nejlepší způsob, jak se o něj poprat, i všem ostatním. My se o to samé zasadíme i spolu s levicovými a demokratickými silami v zahraničí. Dnes jde podle našeho názoru hlavně o tyto národní priority:

Mír je s to zaručit jen systém kolektivní bezpečnosti, garantující ji rovným dílem úplně všem. Cílem NATO je pravý opak – vojenská převaha a diktát. Agresemi, jež vede za „změnu režimů“, ohrožuje teroristickou pomstou i nás. V terč ještě ničivější odvety nás mění konfrontací s jadernými mocnostmi. To proto nelze polevit v boji za rozpuštění NATO a odchod z jeho řad (či alespoň z jeho vojenských struktur). Ve válkách, odporujících Chartě OSN, nemá česká armáda co pohledávat. Na českém území cizí vojenské základny vzniknout nesmí.

Předražené zbraně pro války, vedené v cizím zájmu, okrádají daňové poplatníky. Tím méně zemi vyzbrojují proti tomu, co jí hrozí doopravdy. Nápravu tak skandálního selhání už nelze odkládat. Zasadíme se o ni ruku v ruce s každým, komu leží bezpečí země na srdci.

Evropská unie je o „právu“ silnějšího, a ne o rovnoprávnosti a solidaritě. Vládnou jí západní korporace a velmoci. Posluhuje militarismu USA a NATO. Oč víc svou politikou škodí i České republice, tím méně z ní máme užitku. Budoucnost má jen integrace na bázi rovných práv a vzájemných výhod. V Evropě, jíž vládne cizí kapitál a mocnosti, je bez šance.

V českém zájmu je co možná multipolární svět. I proto jsme solidární se všemi, kdo se brání agresi či diktátu. Sankce a prolhané kampaně na cizí objednávku poškozují i naši ekonomiku. Čína, Rusko, Vietnam a další státy, v nichž se náš průmysl těší skvělé pověsti, stojí o vzájemně výhodnou spolupráci i dnes. Tím výnosnější to nabízí šance, jak zúročit plody české práce a inovace. Bránit je proti zaklínadlům „spojenecké vděčnosti“ je v zájmu celé země.

Migrační vlny, valící se na Evropu, způsobil koloniální teror proti lidem a přírodě. Naše země kolonie neměla. O to víc pomáhala jejich emancipaci. Účty za jejich zbídačení platit nesmí. Masovou migraci zvrátí jen rozvoj, nabízející důstojný život v zemích původu. Musí ho uhradit ti, kdo z jejich drancování zbohatli. K tomu je potřeba je donutit, a ne jim dovolit, aby následky všeho, co napáchali ve „třetím světě“, terorizovali i Evropu a rozvraceli její bezpečnost a civilizaci.

Média veřejné služby mají hájit veřejný zájem vlastní země. Kampaním v cizí režii mu škodí už roky. Teď se v ní zapojila i do tažení, usilujícího o svržení legálně zvoleného vedení země. Kolaboraci za miliardy, uvalené na milióny koncesionářů, musí stát učinit přítrž.

Dálkový ovladač řídí i „centra proti hybridním válkám“, placená z našich daní. Je to inkvizice proti každému, kdo si troufne prolomit dezinformační monopol. Svobodu projevu už hodlá i kriminalizovat. Agresi proti základu všech občanských a politických práv nelze ustoupit ani o píď.

Zadáním „neziskových“ bojůvek, dirigovaných zvenčí, je „barevná revoluce“. Z české politiky musí stejně nekompromisně, jako podle zákonů o cizích agenturách platných v USA i řadě jiných zemí. Státní pokladna nesmí pátým kolonám rozvratu vyplatit už ani korunu.

Cizina nezřízeně bohatne i z české vody a darů přírody, energetiky a infrastruktury. Zdroje a kapacity, klíčové pro národní bezpečnost, musí být vráceny všemu lidu. Ne ale tak, že to povede k nekalému obohacení napodruhé. Podmínky zpětvzetí musí zohlednit jak ceny, za něž se cizí firmy domohly českého majetku, tak jejich věrohodně prokázané investice proti ziskům, který jim už vynesl.

Finanční sektor, dominující moderní ekonomice, je v rukou cizích bank téměř kompletně. Míra zisku, již čerpá z českých filiálek, je několikanásobně větší, než jaké dosahují doma. Za to, že se jich zmocnily za skandální zlomek skutečné hodnoty, vděčí jednostrannému zvýhodnění ze strany státu. A tedy v rozporu s jeho mezinárodními závazky, na něž se odvolává, když upírá vlastním občanům i nepoměrně menší úlevy. Zůstatek tržní hodnoty peněžních ústavů, o něž jsme přišli, musí být uhrazen alespoň zpětně. České banky byly už oporou národního obrození. Dotovat cizí oligarchie není důvod ani dnes. Pokud stát úrok, bohatě vyšší než inflace, lidem uměl garantovat už před desítkami let, musí to zvládnout i teď. Tak, aby naše úspory financovaly rozvoj vlastní země, a ne rulety a „černé díry“ cizí spekulace.

Hluboko pod cenou byla zcizena i většina ostatních odvětví a kapacit. Cizí kapitál tu platí jen vyzáblé torzo mezd, které za stejně produktivní práci hradí doma. Robotizace a digitalizace zruší statisíce pracovních míst. Výkon ekonomiky v českém vlastnictví stagnuje už čtvrt století. Až na čestné výjimky je přívěškem cizích korporací, komerčně i technicky závislým na jejich libovůli. Domácí kapitál nás mezi suverénní hráče světových trhů, schopné důstojně uživit vlastní zemi, nevrátí. To je jen v silách průlomů, koncentrujících zdroje celé země, a proto i v majetku všech jejích občanů. Zanedbá-li je stát i dnes, znásobí to nejen naši koloniální závislost, ale i její výbušné sociální důsledky.

K úhelným kamenům národní bezpečnosti patří potravinová soběstačnost. Tržní fanatismus ji srazil na nejnižší úroveň v našich dějinách. Nadvláda cizí konkurence nám „druhou jakostí“ škodí i zdravotně. Produkce biomasy, již vnucuje nám, ruinuje i životní prostředí. Nájezdy cizích spekulantů, skupujících českou půdu, ji hrozí změnit ve vyděračský klacek. Postavme jim hráz, dokud je čas! Vraťme naše pole českému zemědělství, jež spolu s výrobou kvalitních potravin zvrátí i devastaci půdního fondu.

Omezit nehorázný zisk, jejž z páteřní infrastruktury, bankovního, telekomunikačního i dalších sektorů čerpají především zahraniční korporace, dokázaly i vlády některých zemí V4. Neméně suverénní cenové regulaci a zdanění musí cizí predátory podrobit i český stát.

Jen mlčky krčit rameny už nelze ani nad ztrátami, jež zemi způsobuje chytristika tzv. daňových rájů. Svrchovaný stát musí umět zdanit všechny zisky, generované na jeho území, i související manažerské prebendy a ostatní položky.

Dotěrný tlak na „spojeneckou vděčnost“ blokuje včasnou výstavbu nových jaderných bloků. Hrozí už nejen horentním zdražením, ale i deficitem elektřiny. Odolat velmocenské přesilovce, prahnoucí po zisku ve stovkách miliard, lze v zákulisí jen velmi obtížně. O věci s tak dalekosáhlými důsledky se nesmí rozhodovat o nás bez nás. Právo na celou pravdu o tom, co nám vnucuje „strategický spojenec“ – a jak zní konkurenční nabídky – mají všichni občané. Tím víc se, v zájmu svých rodinných rozpočtů i energetického bezpečí, postaví i za svou vládu.

Letitou tradici v oboru má i české jaderné strojírenství Zahraniční partner, po jehož boku vzniklo a dosáhlo úctyhodných výsledků, uvítá osvědčeného partnera i při plnění svých dnešních zakázek napříč světem. Vyjde-li se té příležitosti vstříc, s desetitisíci důstojných pracovních míst nás obohatí v řadě jiných směrů. Obětí vnějšího nátlaku a hrstky nicotných politických kariér se nesmí stát ani tento národní zájem.

Pod „spojeneckým“ velením zlověstně sílí konfiskace soukromí. Šmíruje v naší komunikaci i intimním zázemí. Suverénní země se proti tak nehoráznému vyděračství musí bránit všemi dostupnými prostředky.

Kořistí, o jaké mohou jen snít i v bohatších zemích, jsme pro zahraniční výrobce léků, zdravotnické techniky a řady jiných technologií či artiklů, poptávaných hlavně veřejným sektorem. Domácí mafiánské podsvětí, jež z toho pokoutně profituje, porazí jen naprostá transparentnost všech smluv a cen v mezinárodním srovnání.

Z ciziny servilně opisují i kazisvěti českého školství. Oč víc chrlí diplomů, tím méně garantují skutečného vzdělání, rozhledu a schopností ku prospěchu naší země. Vrátit do školství racionální náplň i organizaci, jimiž se stane znovu motorem svébytného rozvoje, je národní prioritou prvého řádu.

„Návratem do Evropy“ se ohání i lichva na trhu bydlení. Tím dřív si zaslouží regulaci běžnou v zemích, na něž se odvolává. Pošlapává-li základní lidská práva soukromý sektor, musí to napravit veřejná moc. Především masivní státní výstavbou na pozemcích ve veřejném vlastnictví, pečlivě střeženou proti všem, kdo mají státní pokladnu za dojnou krávu. Pak může stát, aniž sám tratí, účtovat zlomek „tržního“ nájemného. A úrokem o celá procenta nad hladinou inflace zhodnocovat i úspory, které mu lidé pod takovou garancí svěří ve stovkách miliard.

Úlitbou cizí vrchnosti je zlatý důl „solárních baronů“ i jiných „obnovitelných zdrojů energie“. Rok, co rok nás okrádá o desítky miliard. Západně od Aše vyškolili kápa „ekoteroristů“, prosazujících zkázu české přírody, již by jim doma netrpěli. Tajné služby musí eliminovat cizí páté kolony, a ne zasahovat do českého školního dějepisu.

Komu je Desatero morálním kompasem, je naším vítaným spojencem v úsilí o spravedlivější svět. I český episkopát však podléhá cizí hierarchii, jejíž ambice kolidují s naším národním zájmem v lecčem dodnes. O to víc třeba urychlit úplnou odluku katolické církve od státu. Její ekonomická moc, znásobená podvodem tzv. církevních restitucí, se nesmí stát oporou nepřiměřených zásahů do veřejného života v cizím zájmu.

Nulová tolerance, již vůči nárokům odsunutých Němců zakotvila rozhodnutí všech protifašistických mocností, musí být závaznou normou pro celou výkonnou i soudní moc. Kdokoli vyjde vstříc tlakům na „zrušení Benešových dekretů“ či dokonce napomáhá jejich prolomení, nesmí ho minout exemplární postih. O pomoc při obraně tak citlivého národního zájmu je načase požádat i všechny velmoci, o jejichž verdikt se opírá.

Nejlegitimnější českou pohledávkou v zahraničí jsou reparace, které nám dluží Německo za hrůzy nacistické okupace. V aktuálním přepočtu se rovnají několika našim HDP. Dlužník bohatne z české práce i dnes. Tím snáz může svůj závazek splácet z jejích výnosů. Jasný vzkaz, že agrese se nesmí vyplácet, to vyšle i dnešním a budoucím válečným magorům. Reparace musí odškodnit jak ty, kdo ji zažili peklo okupace, tak ročníky, jež svými následky ochudila v letech po válce. Přispět však musí hlavně k nápravě ztrát z posledních desetiletí, padajících i na vrub nerovnoprávných vztahů s Německem.

Generace, které se zasloužily o největší rozmach naší země, už většinou překročily práh aktivního věku. Dílo, z nějž budou žít i příští pokolení, zvládly bez jediného dluhu. Vložily do něj spoustu obětavé práce a také značnou odloženou spotřebu. Kapitalismus na druhý pokus se jim pomstil znehodnocením celoživotních úspor. Důchody, které jim vyplácí, jsou stále jen výrazně menším zlomkem průměrných mezd, než tomu bylo už před desítkami let. V úsilí o nápravu té křivdy nelze polevit.

Tím méně lze mlčet k přívalu lží, jež generaci seniorů uráží. Zdědily zemi s milióny lidí v nouzi, často i zoufale ponižující. Změnily svoji vlast v garanta životních jistot od kolébky až do smrti, zahanbujících i řadu koloniálních velmocí. Dřív nevídaný průlom demokracie doznala dostupnost komplexní zdravotní péče, vzdělání, kulturních hodnot a seberealizace ve volném čase. Ekonomický výkon země se zvýšil sedminásobně. Vniveč nepřišel jediný výrobní obor ani významnější podnik. Socialismus je rozšířil o řadu dalších. Byli jsme jednou ze šesti zemí celého světa, produkující jaderné elektrárny. Velmocí v oboru tryskových textilních stavů, letecké techniky a unikátních typů oceli. Světovou jedničkou ve výrobě tramvají a trolejbusů. Předním hráčem na mezinárodním trhu rafinérií, strojírenských komplexů, cementáren, cukrovarů, pivovarů a řady jiných investičních celků, lokomotiv, nákladních automobilů, traktorů, polygrafické techniky, ale i mnoha petrochemických produktů a jiných artiklů. Vysoká hodnota, přidaná českým umem a prací, se vracela celá do rozvoje naší země a růstu všeobecné životní úrovně. Moderní zemědělská velkovýroba, nahrazující dřinu do úmoru a třeskutou bídu děveček a čeledínů, nás vynesla do elitního klubu spotřeby masa i jiných potravin. Koncem 80. let žila většina českých domácností v bytech a rodinných domcích, postavených až za socialismu. Rozlohou byly větší než většina nabízených nově dnes. Bydlení stálo 10–15 procent jediné čisté mzdy. Za 40 let socialistických přeměn se česká populace rozrostla o plnou polovinu. Teď její počet stagnuje už tři dekády – i po započtení půl miliónu přistěhovalých cizinců. Tak přesným barometrem životní pohody a důvěry v budoucnost je jen máloco.

Stavíme se čelem i ke všemu, k čemu naším jménem dojít nemělo. Mlčet k urážkám všech, komu patří uznání a vděk, nás však ani nenapadne. Fixlují alibi za „sametovou“ loupež, větší než po Bílé hoře. Kdokoli hájí pravdu a spravedlnost, zkoušejí mu nasadit náhubek. „Studenou válku“ obracejí vzhůru nohama. Svatozář spasitele malují agresorovi. Všem, kdo se odmítli vzdát, nasazují psí hlavu. Poťouchlá demagogie mrzačí už i příčiny, průběh a výsledky druhé světové války. Hrdinství, nad nímž se tají dech, tutlá a znevažuje. Zemi, jež nacismu zlámala hřbet a mír a svobodu přinesla i nám, špiní jako Hitlerova komplice. O to víc podlézá těm, od nichž nám hrozila zkáza – počínaje jadernými vyděrači až po rodokmen henleinovské zrady a revanše. Kolaborantská agitka buší do válečných bubnů proti zemi, jež zachránila svět před totalitním terorem. Tím víc to chce pravdy o dramatech XX. století. Pro síly míru a pokroku je zbraní, za niž není náhrada.

Políbit prsten dnešní moci v plánu nemáme. Jsme radikální levicí. A to zavazuje jít až k samému jádru věcí. Nazývat pravým jménem i ty, na jejichž změnu zatím není dost sil. Jedině tak se nemarní čas v zajetí planých iluzí. A nad hlavolamy, jež nastolí příští rozcestí, se nepřemýšlí až na poslední chvíli.

Rozpor, jejž dostal kapitalismus do vínku, neměl na jeho půdě řešení nikdy. Tím méně je má dnes. Stále víc peněz, lačných zase jen „dělat peníze“, se množí už i zády k lidským potřebám. O to víc lidských bytostí to žene do pastí, s nimiž se donekonečna nesmíří. Otřást to hrozí i vším, co ještě zbylo z demokracie. Snáz může dojít na válečný vabank. Předejít jednomu i druhému je prioritou všech priorit.

Stále víc kapitálu přibývá, aniž co vytvoří. Sám se své vedoucí úlohy nevzdá. Musí se zkompromitovat v očích většiny. Zdiskreditovat se natolik, že to otřese základy jeho politické moci. A uvolní k ní cestu síle, prosazující změnu, která neskončí jen rošádou hesel a tváří. Zásadní obrat v zájmu velké většiny a s její aktivní podporou. Demokracii, která si zruší zákaz vstupu tam, kam dnes nesmí – do vlastnictví ekonomických zdrojů, vytvářených společenskou prací. Bude mít širokou škálu forem, volených na míru danému odvětví i podniku. Od státních holdingů hlavně tam, kde jde o přirozený, faktický či žádoucí monopol, až po pestrou paletu družstev i komunálních či zájmových sdružení a také různých forem „sdílené ekonomiky“. Výhonky spravedlivějšího uspořádání mají naše sympatie a podporu už dnes. V sousedství mamutích vertikál kapitálu však budou mít vždy jen omezený prostor. Tím víc ho dostanou v ekonomice, která se jejich nadvlády zbaví. Až to zrovnoprávní i podnikání, vedené na vlastní účet a riziko, a ne na cizí úkor. Kdy a zda vůbec přejde do společenského sektoru, bude záležet jen a jen na každém z těch, kdo nosí na trh raději vlastní kůži.

Teprve demokratizace vlastnických vztahů umožní skutečně demokraticky rozhodovat o věcech veřejných. Až pak budou volby férovou soutěží různých alternativ. A těm, komu svěří výkonnou moc, nebude chybět nezpochybnitelný mandát. Teprve to lidi zbaví dojmu, který jim dnes nikdo nevymluví, že volby jsou jarmarkem nekalé reklamy, zároveň ale tím jediným, nač mají v politice právo. Tím víc si v ní vezmou slovo trvale i víc od podlahy. Pojmy demokracie a občanská společnost to naplní obsahem, nepoměrně bohatším než dnes – cestou závazných celostátních i lokálních referend, participativních rozpočtů, kontinuálního skládání účtů všemi poslanci a zastupiteli i mnoha dalších forem. To věci veřejné vyvede z pasti politikaření a posune jejich řešení na věcné základy. A vtáhne do politiky i dnešní „mlčící většinu“ natolik, že agresívní menšiny, prosazující sobecké zájmy, módní perverze či restauraci zisku z cizí práce, zůstanou kůlem v plotě. Demokracii, která už nebude rukojmím kapitálu a cizích velmocí, logicky nesmí chybět ani spolehlivé ústavní garance – nezcizitelnosti národního majetku a kolektivních investic, vyloučení zahraničních financí a vlivových struktur z politiky a médií a také další pojistky, že politika nebude na prodej.

Ideál světa, jenž lidem zaručí rovná práva i šance, je prastarého data. S hlavou vztyčenou za něj šli na smrt už první křesťanské obce. Sílu nabírá znovu i napříč dnešním světem. Socialismus vyhrává i řadu anket mezi studenty amerických univerzit. Hlásí se k němu uchazeči o Bílý dům a premiéra britského Veličenstva. U nás je, je-li řeč o parlamentních stranách a hnutích, právě cílem nás, komunistů. Cestu z civilizační pasti, hrozící stále vážnějšími riziky, však hledá také řada jiných iniciativ a osobností. Obohacují i naše úvahy a plány. My sami je stavíme hlavně na následujícím:

V minulosti musel socialismus dohánět velký civilizační dluh, zděděný po předchozí éře. Vázalo mu to ruce o to víc, že čelil kruté přesilovce „studené války“. Příště ho čeká hlavně náprava všeho, čím kapitalismus obrací pokrok vědy a techniky proti člověku a přírodě. Musí se zaměřit hlavně na to, jak:

• vyjít vstříc skutečným lidským potřebám v pořadí jejich důležitosti,
• soustavně je kultivovat a čelit parazitismu na všem, co lidský život mrzačí,
• nahradit dřinu leckdy až do „vyhoření“, vykoupenou nezaměstnaností na opačném pólu, vymahatelným právem na důstojnou práci a odměnu,
• zaměřit technologickou modernizaci hlavně tam, kde lidi zbaví úmorných či ubíjejících úkonů,
• koncipovat a řídit ji způsobem, z nějž bude mít prospěch celá společnost, včetně těch, koho robotizace a digitalizace připraví o dosavadní uplatnění,
• s rostoucí produktivitou zkracovat i pracovní dobu a rozdělit její fond co možná rovnoměrně v rámci celé populace v aktivním věku,
• podřídit hierarchii skutečných lidských potřeb také strukturu pracovních míst a dalších požitků.

Toho, co kapitalismus nezvládá a mnohdy plení i docela záměrně, bude nezbytné napravit mnohem víc – vzděláním, podněcujícím samostatnou orientaci a duchovní potřeby; existenčním zázemím, pro něž nebude rizikem založení vlastní rodiny; prací i kulturou, mířícími všude za lidmi, místo přelidněných aglomerací a enkláv zbavených života a překonáním spousty dalších dluhů a slepých uliček dnešní doby. Veřejný zájem musí zkrotit všechny sobecké pohnutky, poškozující přírodní prostředí. Teď se to jeví jako z jiného světa. Pro společnost, již nedojí privátní zisk, to neplatí. Zvládla i nepoměrně náročnější výzvy.

Tři hlavní podmínky to bude mít i příště. Už je však nesmí znevážit to, co minule:

• Prvou je jasná strategie a sladěný postup, schopný odolat chaotické živelnosti, vrtkavým náladám i zištným nástrahám. Dvojnásob naléhavým požadavkem bude v podmínkách, kdy každý málo zvážený krok může vážně zasáhnout i do života příštích generací. Právo na mocenský monopol však nikomu nedá ani to. Rozhodnutí o věcech veřejných musí vycházet z hodnověrných expertíz a oponentur a projít sítem demokratické procedury;
• Druhou podmínkou je rovnováha práv a povinností. Odměna za práci musí být úměrná jejímu přínosu, a ne kratší o platy pro lehkoživky. Existenční jistoty si smí nárokovat jen ten, kdo se nevzdal vymahatelného práva na práci a spravedlivou odměnu;
• Třetí podmínkou je zvládnout mnohem lépe, než minule, sebeobranu zájmů demokratické většiny. Hranice každé svobody leží tam, kde zasahuje do jiných legitimních práv. Kapitalismus, jenž se tím zaštiťuje, však právě tuto normu porušuje den, co den. V praxi ji naplní až společnost, mířící za jeho hranice. A právě tím musí umět přesvědčivě obhájit vše, čím bude čelit asociálnímu parazitismu a intrikánům restaurace. Pak si moc z vůle většiny už nekoupí ani žádná cizí velmoc.

Ještě dřív však projde zkouškou ohněm to, co je v zájmu celé naší země. O poměru sil nejen na jeho podporu, ale i směrem k většímu pokroku, se rozhodne hlavně kolem tří témat:

Z norem mezinárodní bezpečnost a práva, k nimž se dokázal dopracovat i bipolární svět, už neplatí téměř nic. Návrat do éry, v níž bude argumentem znovu jen síla, by pro naši zemi v srdci Evropy byl obzvlášť riskantní. Budou se USA a NATO, ženoucí vývoj právě tímto směrem, smět odvolávat i na naši podporu tak donebevolajícího hazardu? Nebo si to, co je v našem národním zájmu víc než co jiného, už od státu dokážeme vynutit?

Další globální krize je na spadnutí. Bude tím drsnější, oč větším podvodem se „řešila“ ta poslední v pořadí. Tím víc se ti nejsilnější pokusí hojit ke škodě zemí v závislém postavení. Necháme banky, v nichž leží české úspory, „sanovat“ jejich cizí „matky“ a cizí akcionáře i tentokrát? „Znárodňovat“ bankrotářská manka k tíži těch, kdo je nezavinili? Nebo si dokážeme vynutit, aby se s miliardovými manky znárodňovaly i miliardářské majetky?

Prohrát nesmíme ani se zločinným spolčením, které chce destrukci našeho průmyslu a zemědělství završit zkázou české přírody. Po devastaci našeho půdního fondu se škůdcům vydává napospas český les. Obojí ničí i naše vodní zdroje. Tak proradná agrese už nesmí dojít až tam, jako ty před ní. Jinak nás bude vydírat nejen deficitem všeho, co nechala zplundrovat, ale i žalobami za škody, které ta zkáza způsobí za státními hranicemi. Kdokoli se své ústavní odpovědnosti zpronevěřuje i v otázce, mající tak zásadní dopad na řadu příštích pokolení – ať už z bezradnosti, zbabělosti či dokonce ze zištných pohnutek – musí být pohnán k odpovědnosti.

Směr, jímž naši zemi postrkují cizí kapitál a velmoci, selhává stále víc. Rychle tak přibývá i občanů, organizací a hnutí, připravených se zasadit o bezpečnější, svébytnější a spravedlivější budoucnost. Nabízíme jim férovou spolupráci. Vše, co je naším společným zájmem, dokážeme jen ruku v ruce.

Autor: Josef Skála