Poslanci však poslední dokumenty za roky 2016 a 2017 neschválili. Naopak při prvním pokusu o projednávání jsme byli svědky trumfování se zástupců jednotlivých politických stran. Šlo o to, která z nich má více veřejných funkcí a měla by tak mít automaticky větší prostor ve vysílání České televize.

V této situaci je však důležité zmínit, že zákon o České televizi dává sněmovně, krom jiného, možnost odvolat radu ČT v případě, že poslanci neschválí dvakrát po sobě jednu z výročních zpráv. Členy rady volí sněmovna, rada pak následně vybírá generálního ředitele. Je tedy zcela zřejmé, že aktuální stav vzduchoprázdna vytváří na vedení ČT silný tlak. Těžko věřit výrokům současné politické elity, která nás přesvědčuje o tom, že by politici neměli jakkoli zasahovat do veřejnoprávních médií. Činí totiž naprostý opak.

Svobodní vidí hlavní problém v podobě úhrady činnosti veřejnoprávních médií z veřejných prostředků a v povinných koncesionářských poplatcích. Ty brání mediální pluralitě. Jsou též příčinou oligarchizace médií, a nikoli její zábranou. Proto Svobodní požadují jejich zrušení. Že by pak bez financí ze státní pokladny či zmiňovaných poplatků Česká televize nemohla fungovat? Samozřejmě, že mohla. Inspirací může být pro zákonodárce Česká tisková kancelář. Ta funguje na základě plateb zákazníků, kteří její služby využívají.

Česká televize by tudíž mohla fungovat díky dobrovolným koncesionářským poplatkům lidí, kteří by chtěli její služby využívat. Po zaplacení příslušné platby by se zájemci jen zpřístupnil zakódovaný signál. Dalším možným řešením k úplné dobrovolnosti by pak mohla být asignace poplatku. Na základě tohoto modelu by si každý z nás určil, jakým způsobem chce koncesionářský poplatek využít. Zda směrem k České televizi, nebo jiným, přesně definovaným kulturním způsobem ve veřejném zájmu. Díky těmto navrhovaným změnám by kvalitu veřejnoprávního vysílání posuzovali občané, a nikoli politici, a zabránilo by se tak možnosti nátlaku a možnému ovlivňování veřejnoprávních médií.