O druhém čtení novely zákona o pomoci v hmotné nouzi jsem se setkala s několika dotazy, v čem je tato novela tak zásadní, i názory, že je buď příliš měkká, nebo zase příliš tvrdá. Pojďme si tedy ukázat na konkrétních příkladech, co by v praxi znamenala. Začneme tím, co máme nyní.

Jedna rodina, říkejme jim třeba Novákovi, je zcela odkázána na pomoc státu. Novákovi mají tři děti, nepracují, jsou však práce schopní a pobírají dávky v hmotné nouzi, dávky sociální podpory, což jim měsíčně vynese zhruba 21 500 Kč. V současné době nemusí pracovat, nemusí se účastnit veřejné služby, nemusí platit své pohledávky, neboť dávky, které pobírají od státu, nepodléhají případné exekuci. Nemusí platit zdravotní pojištění, to hradí stát, mají různé úlevy, např. platby v mateřských školách. Nemají žádné povinnosti a mohou svůj volný čas věnovat i nekalým činnostem, krádežím, nebo častým oslavám v pozdních nočních hodinách, do ranních hodin. Nemusí každé ráno vstávat. Dávají svým dětem příklad, že normální je žít z dávek a ne pracovat.

Druhá rodina, říkejme jim třeba Dvořákovi, žije z výdělku obou dospělých rodičů, kteří mají dvě děti. V našem příkladu jsou oba rodiče vyučení a jejich hrubá mzda se pohybuje ve výši 15 a 12 tisíc Kč. Může však být i nižší. A jejich čistý příjem je 25 200 Kč. Tato rodina, resp. tito dospělí, musí každý den pracovat, a s tím pak souvisí každý den to, že musí ráno vstát, a tudíž si musí dobře rozvrhnout svůj volný čas. Není zde prostor pro každodenní oslavy, nekalé činnosti, atd. Musí hradit své pohledávky, neboť mzda podléhá případné exekuci. Rozhodně však jsou rodiče pro své děti dobrým vzorem, ukazují, že normální je pracovat a nést zodpovědnost za svůj život a život celé rodiny. Pro společnost jsou přínosem, neboť přispívají ze své mzdy do sociálního systému a státní rozpočet nezatěžují.

Rozdíl v příjmech obou rodin je zhruba čtyři tisíce. Při dalších výhodách rodiny, žijící z dávek, jako může být dávka mimořádné okamžité pomoci např. na koupi domácích spotřebičů, či úhrady jiných výdajů, jako jsou školní pomůcky, školní výlety apod., se tento rozdíl dále snižuje.

Jaký je tedy výsledek? Pro rodinu s nízkými příjmy ze zaměstnání je pak výhodnější zůstat doma a žít dlouhodobě ze sociálních dávek.

Návrh novely, o které tu dnes rozhodujeme, by tento stav upravil tím způsobem, že osoby v hmotné nouzi by příjem ve výši životního minima měly samozřejmě zajištěn po dobu půl roku. Nyní tomu je také tak. To je příklad rodiny číslo jedna. A poté by klesla částka živobytí na úroveň existenčního minima, a pokud by se příjemce dávky účastnil veřejné služby, mohl by svou dávku zvýšit i tak a nadále pobírat částku živobytí ve výši až životního minima. Nebo si v ideálním případě mohl samozřejmě najít zaměstnání a začít pracovat.

Novela tak chce motivovat příjemce dávek, aby nezůstával dlouhodobě závislý jen na podpoře státu, a naopak si hledal zaměstnání. Pokud by ho nesehnal za šest měsíců, snížila by se mu dávka, ledaže by projevil snahu, zvýšit si příjem prací, a to by mohla být veřejná služba. Pak by dávka mohla dosahovat až stejné výše.

Pozitiva veřejné služby jsou nezpochybnitelná a mnohokrát zde již prezentovaná - zachování pracovních návyků, zabránění sociálního vyloučení, pozitivní náhled většinové společnosti. Bohužel, pozměňovací návrh paní kolegyně Kailové na značné navýšení odměn za účast na veřejné službě, ač to paní kolegyně jistě myslí dobře, však může způsobit, že lidé zcela závislí na sociálním systému budou dosahovat vyšších příjmů než ti, kteří každodenně pracují, chodí do řádného zaměstnání, snaží se a jsou za svůj život zcela zodpovědní.

Jaké to bude mít důsledky? Jednoznačně dáme najevo, že je lépe zůstat závislý na pomoci státu a rozhodně se nesnažit osamostatnit, najít si práci. Stát se přece o mě postará. A to přece kvůli všem našim občanům, kteří pracují, nechceme dopustit. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)