Děkujeme všem analytikům, kteří nyní o Svobodných rozvíjejí své teorie. Jedním z nich je také analytik Hospodářských novin Petr Fischer. Jelikož jsem se politickou analýzou několik let zabýval, poněkud mne překvapuje, že Hospodářské noviny strpí takto povrchní analýzu.

Že si analytik nedokáže zjistit, jak se Machova strana jmenuje, to bych považoval za povrchnost u nás běžnou.  Neexistuje žádná SSO a Strana zdravého rozumu sice existuje, ale je to zcela jiný subjekt. V rámci korektnosti by měl autor zveřejnit tiskovou opravu.

Poněkud závažnější je, že si analytik vybral z Politického programu Svobodných pouze citáty z poznámek pod čarou, které, jak jistě ví, nemají žádný normativní význam. Jsou komentářem, který pouze upřesňuje některá místa v textu. Nevěřím na náhody, u analytika už vůbec ne. Ovšem polemizovat s komentářem pod čarou, aniž by se vzal v úvahu závazný text, to je metoda spíš propagandistická, než věcná, jakou bych v HN nečekal.

Prvním použitým citátem je věta: „Bez filosofie nemůže existovat politika. Pokusy řídit stát bez politického rámce vedou k cynickému popření jakýchkoli jiných hodnot, výkon mocenské funkce se odůvodňuje snahou o zvyšování životní úrovně, ale paradoxně ani tohoto cíle nemůže nepolitická politika dosáhnout." Jak již bylo řečeno, tato věta není politickým programem, je komentářem k větě: „Politika bez filosofického obsahu se stává pouhým mechanickým bojem o moc a zákonitě vede k úpadku svobody.“ Kdyby analytik s touto myšlenkou nesouhlasil, jistě by to ve své analýze uvedl a věnoval by pozornost této větě a ne komentáři. A protože se ve své analýze pokouší dokázat, že jedině správná politika je politika bez filosofického obsahu, hlásí se k tomu, že politika má být mechanickým bojem o moc. Škoda, že analytik neuvedl žádné argumenty nebo popis, jak si takovou politiku představuje. Polemika s komentářem bez argumentů, aniž by se zaměřil na originální text, je poněkud zbytečná. Můj osobní názor je, že drtivá většina české společnosti má handrkování o moc už dost a ani v nejmenším si nemyslí, že mechanický boj o uchvácení moci za cenu zrady základních zásad je právě tou správnou politikou, jak analytik HN požaduje.

Ovšem úsilí o nepolitickou politiku není žádnou novinkou, základy nalezneme již u zakladatele evropského projektu Jeana Monneta. Celá konstrukce EU usiluje o odbourání politiky z veřejného života. Na mnoha evropských univerzitách se učí, že Unie překonala starý model parlamentní demokracie, ve kterém byly strany zastoupené ve vládě a strany opoziční, že v novém modelu všechny strany prostřednictvím úředníků radostně budují jednotnou podobu Evropy a že žádná opozice již není potřeba. Je-li to tak a pokud analytik zastává tento názor, pak je třeba jen dodat, že to je myšlenkový proud, který odporuje nejlepším tradicím evropských dějin.

Druhá poznámka pod čarou, se kterou analytik polemizuje, zní takto:  „Svobodní odmítají princip, podle kterého jsou někteří vyvolenější než jiní, protože nahlížejí nějaké důležitější transcendentní principy, které jsou běžnému člověku utajeny, a z toho odvozují právo určovat hodnoty pro druhé." Z tohoto komentáře vyvozuje, že Svobodní neuznávají transcendenci. Tak trochu si zapomněl přečíst text, ke kterému se komentář vztahuje, který zní:  „Jedním z největších pokušení pro lidskou bytost je touha po moci.“ Pokud by si pozorně přečetl program Svobodných, pochopil by, že to je polemika s pravdoláskaři, kteří nepotřebují pevná pravidla, protože dobře sami podle potřeby vědí, co je a co není správné a vůbec nemají zapotřebí vázat se na svá dřívější tvrzení, takže klidně mohou ve stejných případech s odvoláním na transcendentní hodnoty jednou rozhodnout tak a podruhé jinak. A také mají právo poučovat druhé, co si mají myslet, aniž by podstoupili demokratickou diskusi. Podle nich odtržení Kosova od Srbska bylo spravedlivé a také bylo spravedlivé kvůli tomu bombardovat Bělehrad, zatímco odtržení Krymu bylo nespravedlivé. Tím se nepokouším obhajovat aktivity Ruska na Krymu. Pouze chci vykreslit rozporuplnost a bezzásadovost takové politiky, která se z nedostatku logických argumentů odvolává na jakési vyšší principy, kterým normální smrtelník nemůže rozumět, protože není vyvolený. Pravdoláskařská politika má vždycky pravdu. A Svobodní skutečně podezírají dnešní pravdoláskaře, že žádná taková transcendence, která by podobné logické rozpory mohla obhájit, neexistuje, že se ve skutečnosti u nich jedná jen o cynickou touhu po moci. A proti tomu Svobodní docela sebevědomě prosazují normální demokratickou diskusi a férovou soutěž, do které nevstupují s pocitem, že jako jediní mají pravdu, ale chtějí skutečně diskutovat.

Abychom porozuměli rozdílu mezi politickým a administrativním rozhodováním, je třeba si položit vážnou otázku, čím se od sebe liší. Jaký je kvalitativní rozdíl mezi ministrem a ředitelem odboru? Jak od sebe odlišit politické rozhodování od úřednického? Politici by neměli zasahovat do úřední agendy a úředníci nesmí ovlivňovat politická rozhodnutí. Pokud v nějakém případě existuje předpis, jak postupovat, pokud existuje kritérium pro optimalizaci rozhodnutí, jde o kompetenci úředníků. Ale ve veřejné správě existuje nespočet problémů, které takto vyřešit nelze. A to je politika. Lze si představit miliony důchodových systémů, lze si představit miliony variant zdanění. Žádný úředník neumí rozhodnout, co je dobré a co je špatné. Nemá kritérium. Není podle čeho rozhodnout. Není jen jedno správné řešení. Proto jsou důsledky vládnutí nepolitických úřednických vlád tak tragické (obě nepolitické vlády naši zemi neuvěřitelně zadlužily a přijaly i nesmyslná rozhodnutí, jako bylo například L159). Abychom dokázali rozhodnout, které varianty jsou dobré, které jsou přijatelné a které jsou špatné, musíme se omezit na konkrétní politickou filosofii. V rámci konkrétní politické filosofie je možné optimalizovat. Proto nikdy nemůže fungovat nepolitická politika. Říká se tomu někdy pluralitní koncept dobra.

Logicky pokus o nepolitické řešení politických otázek vede k růstu korupce. Když neplatí žádné zásady, může polopolitik-poloúředník z myslitelných variant vybrat kteroukoli, většinou tu, za kterou dostane úplatek. A k tomu se analytik HN hlásí, když se posmívá Svobodným, že odmítají nepolitickou politiku. Jsem hluboce přesvědčen, že drtivá většina české veřejnosti si přeje politiku, která se opírá o hlubší zásady.

Když autor analytik tvrdí, že fanatické filozofické víry přinesly zlo, polemizuje s fanatismem, nikoli s filozofickým založením politiky. Svobodní nejsou fanatici a autor pro to nepřinesl žádný doklad. Ostatně sám autor Svobodným podsouvá, že neuznávají transcendenci, a z toho vyvozuje pragmatismus Svobodných. Kdyby šlo Svobodným jen o „hodnoty praktické, dotykové, získané empirií“, jak autor tvrdí, byl by tím vyloučen jakýkoli fundamentalismus.  Za sebe mohu říci, že transcendenci v životě zatraceně uznávám, ale vím, že patří do sféry náboženského přesvědčení a do působnosti morálky, odmítám zakládat politiku na transcendenci. Právě pro fundamentalismus bývá typické, že z náboženského nebo morálního přesvědčení odvozuje politiku, že neumí tyto dva světy od sebe oddělit.

Analytik se domnívá, že když prohlásil některé myšlenky za mrtvé, že s nimi již nikdo nikdy nepřijde. Musel by uvést mnohem závažnější argumenty, a musel by se dostat do mnohem hlubší polemiky se Svobodnými. Asi takové argumenty nemá, kdyby je měl, jistě by je ve své analýze uvedl.

Na závěr ještě poznámka k tomu, zda s „Machovou stranou“ sympatizuje Václav Klaus. My nevíme. Nikdy jsme nezaregistrovali sebemenší náznak podpory. Pokud o nějaké podpoře vyrůstající ze sympatií geniální autor analytik ví, prosím, ať nás na ní upozorní. Analytik by měl svá tvrzení opírat o argumenty, ne o pocity. My víme, že jsme šli od začátku vlastní cestou, a že Václavu Klausovi trvalo pět let, než se přihlásil k myšlence Svobodných, že pro ČR existuje alternativa ke členství v EU. S potěšením jsme tuto změnu v jeho názorech přijali, ale nemyslíme si, že takto vypadá podpora. Zároveň například víme, že se s ním nikdy neshodneme na potřebnosti prvků přímé demokracie, zejména na potřebnosti lidového veta, které považujeme za dost zásadní návrh. Každopádně mohu pana analytika ujistit, že neumíme sympatizanty strany Svobodných nijak cenzurovat. Prostě pokud se jim náš program a naše filosofie nebo některé naše myšlenky líbí, tak s námi sympatizují a nedá se s tím nic dělat. Podobně by někdo mohl kritizovat Hospodářské noviny za to, kdo je čte.

Jiří Payne,
 místopředseda Svobodných