Nedávno byl schválen dovoz hovězího masa z USA do Evropské unie a obratem se v Evropě mluví o nutném snížení počtu hovězího dobytka, který prý stejně jen znečišťuje ovzduší vypouštěním metanu. Navíc se ještě, podle vyjádření eurokomisaře Phila Hogana, připravuje obdobná speciální obchodní dohoda se zeměmi sdružení Mercosur (státy Jižní Ameriky), jejímž předmětem bude bezcelní dovoz této komodity do zemí EU. Dělají příslušní činitelé z občanů hlupáky? Vše ku prospěchu mezinárodního obchodu a nadnárodních korporací! V Evropě krávy vymlátíme a budeme je dovážet z USA, respektive z Argentiny? A co zelení aktivisté, proč nyní mlčí? Vždyť lodní a letecká doprava při těchto importech vyprodukuje tolik CO2, že chov krav a býků či vypouštění CO2 z aut je proti tomu naprosto zanedbatelné.

Národní státy jsou králíčky korporací

Nedošlo snad lidem něco zásadního? Vždyť (zvýšené) vypouštění metanu v USA a Jižní Americe je stejné jako v Evropě a planeta je jen jedna, takže argumentace Německa a Francie, zemí diktujících politický směr a legislativu celé EU, že je třeba snížit objem CO2 a metanu v ovzduší pomocí snížení objemu hovězího dobytka v rámci EU, je více než pokrytecká…A opět – vše se děje ve prospěch globálního kapitalismu. Je, což lze doložit nejen na tomto příkladě, evidentní, že v dnešní době mají mnohé nadnárodní korporace, jakožto aktéři politického života, větší moc než většina národních států. Pokud chceme, nejen v oblasti zemědělství, cokoli podstatného změnit, musíme nejprve nejrůznějšími nástroji omezit moc nadnárodních korporací.

Emise sníží potravinový protekcionismus

Mají-li klíčové státy Evropské unie skutečně tak na srdci stav životního prostředí a chtějí snižovat emise, naskýtá se zde cesta tzv. potravinového protekcionismu. Jde o poměrně jednoduché řešení, které omezí nákladní přepravu a ulehčí již tak přetíženým dálnicím. Co zde vypěstujeme, či vychováme, se zde také zpracuje, zabalí a spotřebuje. Pak už není třeba žádného importu či exportu potravin, občas se může nějaký přebytek v dobré sezóně vyvézt či za krize dovézt, ale šlo by jen o zlomek dnešních objemů. Co nejsme schopni vypěstovat, pak samozřejmě dovezeme. Tím by se naše zemědělství, a potažmo i celé národní hospodářství, znovu odrazilo ode dna. Navíc platí, že pro záchranu kvalitní orné půdy je třeba být jak (rostlinný) zemědělec, tak i chovatel hospodářských zvířat, což je staletími prověřená symbióza.

Platíte vy, zisky shrábnou jiní

Pokrytectví zelených aktivistů je mnohdy obtížně pochopitelné, nelze vyloučit, že jsou často jen součástí komplexu mezinárodního obchodu a mají určité komerční dohody s některými nadnárodními korporacemi, nic se nedá vyloučit. Vlády (a profesionální političtí ekologisté) na jedné straně tlačí na zvýšení poplatků pro lidi, co topí zemním plynem či uhlím (přičemž jim na totéž dříve poskytli dotace) či brojí proti naftovým motorům u aut, ale na straně druhé již neprotestují proti zbytečným dovozům či vývozům realizovaných mezinárodní lodní, leteckou či automobilovou dopravou. Na zjevné rozpory nikdo moc nepoukazuje, jde zřejmě o tabu ve jménu „vyvolených“ nadnárodních firem a globálního kapitalismu. Našinec však tajenku vyřešil: Ať udělají „národní“ vlády cokoliv, téměř vždy vše ve finále zaplatí daňový poplatník a beneficientem jsou nadnárodní korporace. Někdy to bývá označováno jako proces privatizace příjmů a zisků a etatizace ztrát a nákladů.