Dobré dopoledne, dámy a pánové, děkuji za pozvání.
Mám radost, že jsme se tady dnes sešli. Jsem velmi potěšen, že tu vidím tolik známých tváří. Reprezentanty klíčových českých firem, představitele bank, ekonomy i novináře. Považuji za důležité pro naši budoucnost, že tady jsme společně v tomto sále a otevřeně se bavíme o tom, co můžeme my všichni udělat pro prosperitu České republiky.
Pozvali jste mne jako zahajovacího řečníka na tuto akci, která nese název „Česko na křižovatce“ a má podtitul „Vize a strategie pro dalších 30 let“. A k tomu dopředu kladete celou řadu inspirativních a do značné míry provokativních otázek.
V následujících chvílích se vám pokusím představit, jak se na toto téma dívám já – a to jako předseda vlády, ale také jako člověk s celoživotním zájmem o historii, politiku a společnost a v neposlední řadě jako hrdý občan naší země.
Než budeme uvažovat o budoucnosti, tak si pojďme krátce připomenout, jaké vize většinově sdílela česká společnost ve své nejnovější historii.
A nebojme se slova vize. Ano, někdo už je na něj alergický, a nakonec bylo už mnohokrát devalvováno. Ale to je osud všech obecně užívaných pojmů. Vize – tedy představa o tom, co by mělo nastat, k čemu směřujeme do budoucnosti – je něco přirozeného, jak v osobní rovině, tak na úrovni společnosti nebo státu. Jaké vize tedy česká společnost v posledních třech desetiletích sdílela?
Vidím tu dvě velké vize. První byl ideál listopadu 89, tedy aby se naše země zvládla rychle proměnit v demokratický a prosperující stát s tržní ekonomikou. A druhou vizí byl záměr stát se plnoprávným členem západního společenství, hlavně Evropské unie a Severoatlantické aliance.
V obou případech – a to je důležité – šlo o program většiny našeho národa a jeho klíčových politických proudů, který přesahoval horizont jednotlivých vlád. Obě tyto vize byly nicméně fakticky završeny 1. května 2004, čili před téměř dvaceti lety! A co bylo dál?
V prvních letech tohoto tisíciletí se zdálo, že už snad žádnou velkou vizi ani nebudeme potřebovat. Vrátili jsme se zpět mezi západní demokracie, těžili jsme z úspěšné ekonomické transformace, byli jsme nejúspěšnější postkomunistickou zemí v regionu a zdálo se, že prosperita musí přijít takřka automaticky.
Nedostatek společných cílů nicméně vedl k tomu, že se naše domácí politika začala postupně propadat do byrokratické každodennosti a vzájemných konfliktů. Vrcholem tohoto vládnutí bez vizí byla minulá dekáda – to byla doslova ztracená léta. Náš stát se nikam neposunul, ať už z hlediska infrastruktury, úrovně veřejných služeb, nebo odolnosti vůči krizím. Nedokázali jsme se připravit na rizika ani příležitosti, které přinášel vývoj ve světě.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV