Dobré dopoledne, dámy a pánové, děkuji za pozvání.

Mám radost, že jsme se tady dnes sešli. Jsem velmi potěšen, že tu vidím tolik známých tváří. Reprezentanty klíčových českých firem, představitele bank, ekonomy i novináře. Považuji za důležité pro naši budoucnost, že tady jsme společně v tomto sále a otevřeně se bavíme o tom, co můžeme my všichni udělat pro prosperitu České republiky.

Pozvali jste mne jako zahajovacího řečníka na tuto akci, která nese název „Česko na křižovatce“ a má podtitul „Vize a strategie pro dalších 30 let“. A k tomu dopředu kladete celou řadu inspirativních a do značné míry provokativních otázek.

V následujících chvílích se vám pokusím představit, jak se na toto téma dívám já – a to jako předseda vlády, ale také jako člověk s celoživotním zájmem o historii, politiku a společnost a v neposlední řadě jako hrdý občan naší země.

Než budeme uvažovat o budoucnosti, tak si pojďme krátce připomenout, jaké vize většinově sdílela česká společnost ve své nejnovější historii.

A nebojme se slova vize. Ano, někdo už je na něj alergický, a nakonec bylo už mnohokrát devalvováno. Ale to je osud všech obecně užívaných pojmů. Vize – tedy představa o tom, co by mělo nastat, k čemu směřujeme do budoucnosti – je něco přirozeného, jak v osobní rovině, tak na úrovni společnosti nebo státu. Jaké vize tedy česká společnost v posledních třech desetiletích sdílela?

Vidím tu dvě velké vize. První byl ideál listopadu 89, tedy aby se naše země zvládla rychle proměnit v demokratický a prosperující stát s tržní ekonomikou. A druhou vizí byl záměr stát se plnoprávným členem západního společenství, hlavně Evropské unie a Severoatlantické aliance.

V obou případech – a to je důležité – šlo o program většiny našeho národa a jeho klíčových politických proudů, který přesahoval horizont jednotlivých vlád. Obě tyto vize byly nicméně fakticky završeny 1. května 2004, čili před téměř dvaceti lety! A co bylo dál?

V prvních letech tohoto tisíciletí se zdálo, že už snad žádnou velkou vizi ani nebudeme potřebovat. Vrátili jsme se zpět mezi západní demokracie, těžili jsme z úspěšné ekonomické transformace, byli jsme nejúspěšnější postkomunistickou zemí v regionu a zdálo se, že prosperita musí přijít takřka automaticky.

Nedostatek společných cílů nicméně vedl k tomu, že se naše domácí politika začala postupně propadat do byrokratické každodennosti a vzájemných konfliktů. Vrcholem tohoto vládnutí bez vizí byla minulá dekáda – to byla doslova ztracená léta. Náš stát se nikam neposunul, ať už z hlediska infrastruktury, úrovně veřejných služeb, nebo odolnosti vůči krizím. Nedokázali jsme se připravit na rizika ani příležitosti, které přinášel vývoj ve světě.