Vážená paní rektorko, vážený pane prorektore, dámy a pánové, 

děkuji za pozvání na vaši školu. Děkuji za to, že jsem si mohl sám vybrat téma, aniž by mně bylo předepsáno, což se někdy u některých univerzit stává, a protože téma je velmi žhavé, velmi aktuální, tak je to pochopitelně vybočení z kurzového závazku České národní banky. 

Než řeknu svoje stanovisko, chtěl bych paní rektorku poprosit o jednu věc. Budu mluvit proti kurzovému závazku a myslím si, že by bylo poctivé, kdyby vaši studenti na druhé straně slyšeli zastánce kurzového závazku. Takže jsem doporučoval paní rektorce, aby pozvala ex-guvernéra České národní banky pana Singera a tím pádem byste slyšeli názory z obou stran. A to je, myslím si, princip poctivé výuky. Nebýt čtenáři jedné knihy, nebýt jedlíky jednoho jídla a vlastním rozumem porovnávat dvě či více alternativ. Mimochodem, když vám někdo nabídne jenom tu jednu alternativu, tak se tak trochu stáváte tlampačem cizích názorů a vrozená lenost každého z nás, nás nutí k tomu, abychom tento cizí názor mechanicky přijali a netrápili se přemýšlením a komparací. Mimochodem Tomáš Masaryk říkal, že myšlení bolí a já vždy studentům sadisticky říkám, přeji vám bolest. 

A teď už mohu přejít k tématu, které jsem ohlásil. To téma, respektive spor mezi silnou a slabou měnou, mimochodem jakoukoli měnou, nejenom českou měnou, je historicky velice staré a dosud nebylo rozhodnuto. Začalo těsně po vzniku první republiky, kde dvě výrazné ekonomické osobnosti, Alois Rašín, náš první ministr financí a Karel Engliš, který byl mimo jiné také guvernérem Národní banky, a tady už vidíte stopu k panu Singerovi, tak spolu polemizovali o tom, jestli země má mít silnou nebo slabou měnu. 

Dovolte mi několik slov o Aloisi Rašínovi. Byl to nesmírně svérázný politik, tedy nejenom ekonom, ale i politik, což dokazuje i to, že byl za první světové války odsouzen k trestu smrti a císař Karel ho poté amnestoval. Většina českých politiků, prezidenty nevyjímaje, prošli vězením, někteří byli rovněž odsouzeni k trestu smrti a myslím si, že je to docela dobrá průprava pro jejich budoucí činnost. Pokud samozřejmě se objeví ta amnestie. A když Alois Rašín vyšel z vězení, a když vzniklo nezávislé Československo, tak udělal mistrovskou operaci, která se jmenovala kolkování, o tom jste se určitě učili, která odpoutala naši měnu od propadající se měny sousedních států. 

V jeho pracovně nad jeho psacím stolem visel nápis, na kterém bylo napsáno „Nic vám nedám“ a když k němu přišla jakákoli delegace žádat o pomoc, podporu, dnes bychom asi řekli o dotaci, tak takhle ukázal palcem dozadu na ten nápis, mlčky, a delegace mlčky odešla. Přál bych i dnešním ministrům financí, aby si obdobný nápis pořídili. 

Druhá a poslední historka z jeho života je smutná. Jak víte, Alois Rašín byl zastřelen anarchistou, který se jmenoval Šoupal. Byl odvezen do nemocnice, tam po krátké době zemřel a jeho poslední otázka zněla, zda na něj střílel legionář. A víte proč? Protože kromě toho nápisu „Nic vám nedám“ Rašín proslul také druhým výrokem, který zněl „Za službu vlasti se neplatí“ a tento výrok byl adresován právě legionářům. Když se vrátili z války, ať už z Ruska, Francie nebo Itálie, tak žádali doslova trafiky, což byly malé obchůdky s tabákem. Trafik je slovo z rakouské němčiny, v německé němčině se tomu říká Tabakladen, ale u nás se ujala trafika. A jak jste si zajisté všimli, pojem trafiky pak extendoval do daleko širších sfér, než byly malé tabákové obchůdky a pan doktor Brůna může ze své praxe potvrdit, že pojem trafikant se používá v daleko a daleko širším kontextu. Že, pane doktore? 

Takže to byla vzpomínka na Aloise Rašína a teď hledejme argumenty už v poněkud konkrétnější situaci, pro, ale i proti onomu kurzovému závazku. 

Nebudu teď příliš používat psychologický argument, chcete-li trochu politický argument a někdo by řekl populistický argument, který zní, že hrdý národ má mít silnou měnu. Já jsem sice tento argument občas také použil, ale nepokládám ho za základní a nejdůležitější. Jaké jsou podle mého názoru důležitější argumenty. Komunistický režim byl mimo jiné pověstný cenovými deformacemi, ať už dosahovanými jakýmkoli způsobem. Například u potravin to byla tak zvaná záporná daň z obratu, jinde to byla jiná technika, ale to teď není příliš podstatné. Takže ceny se někdy v té direktivně řízené ekonomice dostávaly hluboko pod výrobní náklady třeba i proto, aby byla uspokojena ta elementární fyziologická potřeba, jako je tomu právě v případě potravin.     

Připusťme, že pokud žijeme v tržní ekonomice, ceny by neměly být deformovány vnější intervencí. A pokud přiznáme prostý fakt, že kurz je cena měny a nic jiného než cena měny, tak není důvod, proč deformovat tržní prostředí intervencí, ať už se jmenuje devizová intervence nebo kurzový závazek nebo devalvace nebo jakkoli jinak. To je první argument, nad kterým bychom se asi měli zamyslet.

Ten druhý argument, který rád a často uvádím, spočívá v tom, že někdo říká zlevnění, někdo znehodnocení české měny, snižuje reálnou hodnotu úspor, snižuje reálnou životní úroveň, což se nejvíce pozná, když vyjedeme do zahraničí s cestovní kanceláří, no a pokud víme, že naše životní úroveň je zhruba třetinová ve srovnání s životní úrovní Německa a pokud všichni naši politici, mě nevyjímaje, vyhlašují, že je potřeba Německo v geologicky dohledné době dohnat, no tak v takovém případě popíráme sami sebe, když přijímáme opatření, které je přesně opačné. 

Další argument, který je potřeba zdůvodnit, ale nebojte se, už se blížím k závěru, aby bylo více času na diskusi, je to, že takzvaný měkký nebo nafouknutý kurzový polštář je něco jako anabolické steroidy pro sportovce. To znamená, krátkodobě vám pomáhá a dlouhodobě vám škodí. Samozřejmě, že jsem teď četl nedávno prohlášení místopředsedy svazu exportérů, pan Havlíček ho bude určitě znát, a to prohlášení říká, jak exportéři vydělali velké peníze právě na poklesu hodnoty koruny. Trošku zapomněl na to, že jsme nejenom exportní ekonomika, ale také importní ekonomika, že dovážíme například veškeré energetické suroviny a to, co se vydělá na exportu, se prodělá na importu. Ale chtěl bych tady spíše připomenout keynesiánský termín propensity. On Keynes většinou používá toho termínu jako propensity to invest nebo propensity to consume, což jsou tak trochu spojité nádoby. 

Ale on je také další sklon a to je sklon k inovacím. Když podáte ekonomickému sportovci ta anabolika, tak poněkud, a spor se vede o to v jaké míře, oslabíte sklon k inovacím. O olivách se říká, že největší hodnotu vydávají tehdy, jsou-li drceny, o našich exportérech bych mohl s dávkou sadismu říci totéž. Je-li exportér pod silným konkurenčním tlakem, pak jeho sklon k inovacím a zvyšování produktivity práce je daleko výraznější, než tehdy, když mu dlouhodobě, zdůrazňuji dlouhodobě, pomáhá ten kurzový polštář, a ten exportér je poněkud líný. Nechci teď zabíhat do technických detailů, jako že devalvace koruny má i další negativní efekty, protože naši zahraniční ekonomičtí partneři se na ni často dokázali adaptovat a promítnout to do cen, nebo že naši exportéři se museli nákladně zajišťovat, což jim také přineslo nemalé náklady. 

Ale to, čím bych skončil svoje plaidoyer pro silnou měnu zní, nesnažme se a, teď mně promiňte tu historickou pravdivou anekdotu, postupovat způsobem soudruha Josifa Vissarionoviče Stalina. Ten, když mu v roce čtyřicet pět nebo šest ekonomičtí experti předložili návrh na kurz rublu vůči dolaru, a ten zdůvodněný návrh byl jedna ku padesáti, tedy padesát rublů za dolar, soudruh Stalin vzal velkou červenou tužku a škrtl tu nulu. Takže oficiální kurz byl jedna ku pěti, ale nikdo to nekupoval, taková drobná chybička se vloudila, ale jinak soudruh Stalin byl nesporně geniální ekonom a stejně geniálními ekonomy se prokázali být i ti, kteří nám vnutili devizovou intervenci. 

Děkuji vám za vaši pozornost.

Miloš Zeman, prezident republiky, VŠFS, 18. dubna 2017